náct.✔

°29°

Když se zastavila před Careniným domem, vytáhla z kapsy mobil, naťukala kamarádce zprávu a doufala, že jí přijde otevřít. Byla by zazvonila, ale bylo krátce po sedmé ráno, neděle, a blondýnka nechtěla budit celou domácnost.

Pořád pršelo. Sofi teď měla otevřený deštník sevřený v podpaží a v obou třesoucích se dlaních držela telefon, na který se jednou za pár sekund snesla dešťová kapka. Upřeně do něj zírala, ale když se jí pořád nepotvrzovalo zobrazení zprávy, povzdechla si a rozkoukala se kolem sebe. Dovolila si otevřít nízkou branku a několika rychlými kroky se přemístit na úzký pruh suché dlažby těsně u zdi domu, který ještě kryla střecha. Složila deštník a oklepala ho, potom se sesunula na zem a rukama objala svoje kolena. Popotáhla narůžovělým nosem a zalitovala, že si zapomněla vzít papírové kapesníčky. Při vydechnutí se jí před obličejem objevila a v mžiku rozplynula bílá pára.

Zaměřila se na úhlednou skalku, kterou měla před sebou. Několik keříků, kameny a zahradní trpaslík. Vypadalo to, jako by ji umělohmotná figurka zpříma sledovala a soudila dokořán otevřenýma očima.

Jsi paranoidní.

I tak ale napodobila trpaslíkův výraz a pohled mu oplácela, jako by spolu vedli soutěž o to, kdo se vydrží dívat déle.

Je to zahradní dekorace, Sof...

„Sof?"

Blondýnka trhla hlavou doprava a spatřila hubené nohy svojí kamarádky.

Prohrála jsi oční souboj.

Prohrála jsi oční souboj s dekorací.

Sofiin pohled putoval od Careniných papučí, přes kulaté boky a neuvěřitelně štíhlý pas, až k jejím unaveným odlíčeným očím. Z obvyklého upraveného mikáda měla chaotické hnízdo.

„Co tady děláš v tuhle dobu?" I její hlas byl poznamenaný nedávným probuzením.

Blondýnka nevěděla, jak odpovědět. Sama si nebyla jistá, proč je tam, kde právě je, ale věděla, že doma zůstat nemohla.

„Pustíš mě dovnitř?" zamumlala slabým hlasem.

O pár minut později obě seděly v Carenině pokoji. Sofi držela v rukou hrnek s horkým čajem a přes ramena měla přehozenou tmavě fialovou deku. Stejně se klepala.

„Budeš nachcípaná," sdělila jí černovláska šeptem. Musely být obě potichu, aby nevzbudily její rodiče.

Nachlazení bylo to poslední, co Sofi trápilo. Zahleděná na kamarádčinu nástěnku fotek jen pokrčila rameny. Jak to, že Caren na každém snímku vypadala tak dobře?

„Tak co?" ozvala se Caren znovu a Sofi se na ni zadívala. „Proč nejsi doma a nespíš?"

Rozhodně s Caren nechtěla mluvit o situaci v rodině. Nikdy se s ní ani s Emily o její osobní problémy nepodělila, místo toho se vždycky bavily o něčem zajímavějším. Tommy byl jediný, komu se svěřovala, který o všem věděl, a s ním už nemluvila.

Byl teď úplně sám. Vždycky, když na něj Sofi kdekoliv narazila, měl v uších sluchátka a v obličeji smutný výraz. Otáčel k ní pohled, jako by čekal na okamžik, kdy za ním přijde a znovu spolu začnou mluvit. Jenže to se nikdy nestalo. Bylo jí ho líto, ale musela se teď soustředit na sebe. Co by jí řekly kamarádky a Ethan s Codym, kdyby ji viděli bavit se s ním? Ti dva si z něj udělali terč posměchu.

„Proč se nebaví s tím ulízaným šprtem z videa?"

„Nikdo by je od sebe nerozeznal, vole."

Sofi často předstírala lehký smích, aby zapadla.

„Sofi?"

Caren. Zapomněla, že na ni mluví Caren.

„Stalo se něco?"

„Nic," Sofi zavrtěla hlavou, „Jenom jsem myslela, že už je víc hodin... Došlo mi to, když už jsem byla v metru."

„Ty jsi tele," zasmála se Caren.

Pustily si film na notebooku. Sofi si opřela hlavu o kamarádčino rameno a dovolila si zavřít oči a důkladně vydechnout.