náct.✔

°16°

O pár dní později už byl podzim v plném proudu. V ulicích ustavičně buď pršelo, nebo aspoň mrholilo. Ven by se dobrovolně nikdo nehrnul, takže když lidé se složenými mokrými deštníky nastoupili brzy ráno společně se Sofi do metra, vypadali unaveněji a bez života víc než v jakékoliv jiné roční období. Bylo vidět, jak se počasí na každém podepsalo. Milostné páry zavíraly ospalé oči, ruce stále propletené. Partičky kamarádů nepřítomně hleděly do země, a dokonce i babičky ztratily téma ke konverzaci. Všichni tam byli, protože museli do školy, do práce, nebo kamkoliv jinam.

Když vjeli do tunelu a Sofi spatřila svůj odraz, ucukla hlavou jiným směrem. Sekundu nato se nad tím pozastavila. Proč se vyhnula pohledu na sebe samu?

Přinutila se pohlédnout zpátky a zahledět se do svého obličeje. Byla nevýrazná, stejně jako vždycky, jenže teď si toho víc všímala. Vlasy měla pro dnešek stažené do ohonu.

Vzpomněla si, co říkala Caren. Všichni víme, že to Sofi víc sluší s makeupem.

Něco na tom bude, uznala v duchu.

Vyučování se táhlo. O hodinách zrzka bloudila myšlenkami pryč od přítomnosti, o přestávkách se vyhýbala zrcadlům a skleněným vitrínám s poháry získanými studenty, aby nemusela čelit svému odrazu. Chechtající se skupinku kluků před školou, ani kamarádky, které se vedle ní po skončení školy bavily, vůbec nevnímala. Chtěla zamumlat, že jde domů a rozejít se obvyklou cestou k metru, když ucítila trhavé křupnutí a hlavou se jí rozlilo ohlušující pískání. Klopýtla dozadu a otočila se na tlemící se partu kluků.

„Sorry," vyprskl se jeden, nejspíš ten, co jí škubl za culík, „myslel jsem, že máš na hlavě lišku."

„Jste normální?" rozkřikla se Caren a Emily se k ní rozzlobeně přidala. Sofi mezitím odstoupila stranou a stáhla si gumičku. V hlavě jí pořád bzučelo a pískalo a bolesti za krkem se určitě nebude moct zbavit ještě pár dní. Nechala kamarádky hádat se s kluky a rozešla se směrem od školy. Vlastní dunivé kroky slyšela hluboko v uších. Vítr ji tlačil do zad a foukal jí vlasy do obličeje, takže se pořád musela ošívat. Cítila se na nic.

Po dvaceti minutách chůze, při které si všechno nechala několikrát projít hlavou, už zase slyšela jako obvykle a cítila jakýsi zvláštní druh odhodlání. Už byla dávno dál než u metra. Mířila do centra zdejšího menšího města a nebyla si stoprocentně jistá, jestli zabočuje správnými směry.

Na téhle ulici doprava.

Po dalších pár minutách už zírala do svých oteklých očí odrážejících se ve skleněných dveřích. Kadeřnictví. Nezbývalo, než do nich zatlačit a učinit změnu.