náct.✔

ČTYŘI STRÁŽNÍ ANDĚLÉ

Skláněli se nad ní čtyři strážní andělé.

Ahoj andělé. Budete moji kamarádi? Jsem strašně osamělá.

Rozmazané hlavy ji nehnutě pozorovaly, zbytek obrazu měla Sofi oslnivě bílý.

Byla podivným způsobem klidná. Její nádechy a výdechy byly pomalé a nenápadné.

Brzy se jí vidění zaostřilo, ze čtyř šmouh se stali lidé a ze zářivého nebe bílý strop.

Úplně vlevo byla máma. Zkoumala ji skelnatýma očima a tvářila se tak vystrašeně a ustaraně zároveň, že Sofi bodlo u srdce. Všimla si, že jí ve své dlani tiskne prsty levé ruky. Ruky, ve které měla zavedenou kanylu.

Vedle mámy seděl Greg. Držel svou ženu za volnou dlaň, druhou měl položenou na Sofiině lýtku. Jeho výraz kopíroval ten mámin.

Přímo před ní seděla na malé stoličce Madison a smutně se na ni usmívala.

A po pravé straně měla malého Asiata. Měřil ji lítostivým pohledem, oči se mu leskly. Jeho nos byl načervenalý a rty oteklé, jakoby hodiny probrečel. Když se podívala dolů, uviděla jejich spojené ruce.

Všichni ji pozorovali tak zjihle, že by se jí podlomila kolena, kdyby neležela.

„Jak se cítíš, zlatíčko?" uslyšela zleva a pootočila hlavu na mámu.

Cítila se trochu zpomaleně. Co se děje? Vybavila si poslední chvíle, které zůstaly v její paměti. Fitko. Smutek. Vyčerpaní. Hlad. Žízeň. A pak? Co bylo pak?

„Co bylo pak?" řekla místo odpovědi na otázku. Znělo to jako napůl šepot, napůl vzlyk.

Ostatní ji jen soucitně pozorovali.

Postupně si všechno uvědomovala. Ve své mysli postupovala od začátku podzimu den po dni, náznak po náznaku. Co dělala, co cítila, jak se chovala. Jak se jí přitěžovalo, jak už to nezvládala. Jak se jí to vymklo z rukou. Najednou všechno viděla z většího nadhledu.

Vyslala k mámě bolestný pohled. A rozbrečela se.

„Sofi," hlesla máma a sehnula se k ní, aby ji sevřela v neohrabaném objetí. Zatímco blondýnka levou ruku položila mámě na záda, cítila, jak jí pravou Tommy konejšivě hladí palcem. Tak dlouho už ji nikdo neutěšoval, že to bylo jako konečně dostat lék na její největší potíž. Vzlyky, které se z ní svobodně linuly, byly jiné než ty, které ji poslední týdny dusily. Společně s těmihle jako by mohla vyplavit i všechny tíživé emoce.

A tak plakala, a zalykala se, a vnímala mámino objetí a Tommyho dotek, a cítila úlevu. Postupně se uklidnila, a dýchala, a když se máma odtáhla a znovu jí stiskla dlaň, prohlédla si Sofi všechny čtyři tváře. Tváře osob, které za ní přišly, když se ocitla na dně. Seděly tam a byly tam pro ni.

Tohle jsou lidé, kterým na ní záleží.

Popotáhla a zavřela bolavé oči. Útrobami se jí rozlilo množství téměř neznámých pocitů. A najednou, po tolika letech, už se necítila sama.