náct.✔

°36°

Po pěti nocích strávených u Emily nebo u Caren strávila Sofi jednu doma. Místo rozbitého obrazu koček už na stěně visel nový. Byla to mámina a Gregova svatební fotka. Při pohledu na ni blondýnka ohrnula nos.

Když se po jejím příchodu ocitly s mámou ve stejné místnosti, nepromluvily na sebe. Sofi jen s mdlým výrazem sledovala, jak nadzvedává rámečky s fotkami a přejíždí police prachovkou. V duchu sama sobě slíbila, že nikdy nebude taková matka. Že nikdy nevymaže vlastní dítě ze svého života. Vyšla schody a zavřela se v pokoji na několik příštích hodin.

Brzy se setmělo. Bylo slyšet, jak za okny hvízdá mrazivý vítr a do tabulí skla bubnuje neúnavný déšť, kvůli kterému venku nebylo ani živáčka. Madison nebyla doma. Sofi to poznala podle ticha, které panovalo za zdí, o kterou se v sedě opírala zády. Nic neslyšela ani zezdola. Copak byla na světě úplně sama?

Lidskou společnost jí nahradila obdélníková krabička, ze které jí smutný obličej ozařovalo slabé světlo. Před půlhodinou napsala Simonovi, ale ten jí neodpověděl. Nevěděla proč a cítila se kvůli tomu nervózní.

Třeba jenom nemá čas.

Nebo nemá náladu na tebe.

Místo psaní začala projíždět příspěvky na Instagramu. Sama dnes přidala tři fotky, které jí nedávno pomohla pořídit Caren.

Před očima se jí odshora dolů míhaly snímky perfektních kluků a perfektních holek, čím víc obnažených, tím víc odměňovaných reakcemi.

V poslední době začala sledovat desítky cizích holek v jejím věku, jen protože byly tak hezké.

Měly hezčí postavu než ona.

Hezčí obličej než ona.

Hezčí oblečení než ona.

Hezčí život než ona.

Proč nejsi jako tyhle holky? Proč nemáš to, co ony?

Přistihla se, jak je plná vzteku sama na sebe. Kolena měla v úrovni brady, hlavu skloněnou k displeji mobilu, vlasy jí padaly dopředu jako závěs a pokojem se neslo pravidelné funění s občasným fňuknutím. Oči se jí zaplnily slzami, takže začala zuřivě mrkat, aby je zahnala. Nejsem smutná, nejsem smutná, nejsem smutná! Jenže v tu chvíli smutná byla a ať dělala, co dělala, nedokázala se té pravdě vyhnout.

Zamkla mobil a odložila ho vedle sebe. Ocitla se tím v naprosté tmě. Počkala, až se jí trochu zklidní dech a zaposlouchala se do pravidelného tikání hodin.

Když jí neodepisoval Simon, přála si, aby za ní přišla máma. Zeptala by se, co se děje a Sofi by začala usedavě plakat a řekla by jí po pravdě, jak se cítí. Že má strach, že chce, aby byly věci v pořádku, jenže nejsou, a že už neví, co dál. Pak by si položila čelo na mámino rameno a pokračovala by v pláči, zatímco ona by ji hladila po zádech a opakovala, že všechno bude dobré.

Zbytky vzteku se vypařily a zanechaly za sebou jenom čirý smutek. Po tvářích už jí mimovolně klesaly slzy, ale neobtěžovala se s jejich otíráním. Nohy ji zabolely, jak je po dlouhé době narovnala a zabalancovala na nich. Vydala se ke dveřím a zastavila se na chodbě. Mobilem posvítila na otevřené dveře do ložnice mámy a Grega.

„Mami?"

Nic. Rozešla se dolů. Našlapávala na schody pomalu a opatrně, bosa, krok za krokem. Potom se rozhlédla po tmavém obývacím pokoji.

„Mami?"

Nahmatala vypínač, stiskla ho a přivřela oteklé oči před umělým světlem. Nikdo tam nebyl. Prošla i zbytek domu, ale všechny místnosti byly tiché a chladné a prázdné. Vážně byla v celém domě jediná.

Když se bezradně svezla na podlahu v kuchyni, mobil v její ruce zavibroval.

Simon?

Upozornění z aplikace Instagram. 1 nový komentář. Někdo jí okomentoval fotku. Uvolnila smutkem svraštělý obličej a zaměřila všechnu pozornost na elektronické zařízení.

marco_4 Pozor, kouká ti pneumatika.

Sofi najela na příslušnou fotku a přiblížila ji v místech, kde měla pas. Na pravé straně měla tílko povyhrnuté nahoru.

Vysušila si hřbety rukou oči a zírala na komentář. Potom klikla na malou fotku nalevo od něj a rychle si profil prohlédla. Nic jí neříkal.

Naposledy slabě popotáhla, nechala displej zčernat a odložila ho na linku. Sama se vydala zpátky do svého pokoje.

______

U písničky doporučuji titulky. 😉