náct.✔

°40°

Přála si, aby se jí Simon ozval. Aby se omluvil, přiznal, že k ní něco cítí a všechno bylo jako doposud. Představovala si, jak zazvoní u jejích dveří s růží v ruce a připraveným monologem. Uvnitř ale věděla, že něco takového je jen výplod její fantazie.

Přiznala si, že pro ni znamenal víc, než si vůbec uvědomovala. Nebyl to jenom kluk, který jí zamotal hlavu a zlomil srdce, byl pro ni vyhlídka na konec té skličující samoty, kterou cítila od svých čtrnácti let, kdy jí vstoupil do života Greg a všechnu lásku, kterou máma věnovala Sofi, si uzmul pro sebe.

Kamarádi, kteří se o ni nikdy hluboce nezajímali, tu vzniklou díru v jejím srdci zaplnit nemohli, ale Simon mohl.

Kdyby začala chodit se Simonem, řekla by mu o sobě všechno, včetně všech svých strachů a problémů, a on by udělal to samé. Poznali by se navzájem tak, jak ještě nikdy nikoho nepoznali. Byli by jeden pro druhého oporou a štěstím. Protože od toho vztahy jsou.

Trvalo to pár dní, než si plně uvědomila, jak moc jí blonďatý chlapec chybí. A ať udělal a řekl cokoliv, pořád měla před očima jejich společně strávená odpoledne, kolem uší jí tančily jejich nevinné rozhovory a na rukou jí mravenčil jeho dotek. Teď její odpoledne doslova zela prázdnotou. Trávila je zavřená v pokoji se svými myšlenkami.

Bylo jich víc, než by si přála. Proháněly se její hlavou, narážely jedna do druhé a vysmívaly se jí za všechno, co se jí stalo.

Kdybys nebyla blbá, neskončila bys tak ponížená.

Kdybys nebyla hnusná, neskončila bys úplně sama.

Kdybys byla lepší dcera, tvoji rodiče by se nerozvedli.

Kdybys byla lepší člověk, tvoje máma by tě nevyměnila.

Kdybys byla někdo jiný, všechno by bylo lepší.

Znenadání sebou cukla, jak jedna myšlenka přehlušila a umlčela všechny ostatní.

Kdybys nebyla, všechno by bylo perfektní.

Přestala v kolébání se ze strany na stranu a prohlédla si malou školní záchodovou kabinku, ve které se tísnila se svým batohem. Batoh. Určitě v něm měla nůžky.

Přistihla se, jak celá ztuhlá zírá na černý zip a naslouchá pravidelnému kapání vody z kohoutku a vlastnímu tlukotu srdce, které se teď zdálo mnohem hlasitější a průbojnější než kdy předtím. Oči a nos ji pálily, jak poslední týden probrečela. Tělem jí kolovala únava, jak usínala jenom při naprostém vyčerpání. V puse měla mdlou chuť, jak si během pár dní zvykla vyškrtávat snídani a oběd z jídelníčku. Vlastní hlas už téměř zapomněla používat, protože skoro s nikým nemluvila. Nebylo s kým.

Předevčírem se tajně vplížila do ložnice mámy a Grega, aby v jedné ze skříní našla velkou pánskou mikinu černé barvy. Ve svetrech a upnutých tričkách už chodit nemohla, protože si v nich připadala příliš výrazná a odhalená. Toužila naopak splývat s okolím, aby se vyhnula nadávkám, nemístnému pokřikování a plivancům, které jí sem tam přistávaly na tmavých teniskách. Někteří spolužáci do ní i naschvál vráželi, když kolem nich procházela. Nebo narážela ona do nich? Nebyla si jistá, přes velkou kapuci většinou neviděla víc než vlastní svižné kroky, snažící se dostat co nejdřív všem lidem z dohledu.

Když ji slzy začaly nutit několikrát denně opravovat makeup, přestala i s ním. Ale svůj odlíčený obličej schovávala za mastnými vlasy, jako by pohled na něj mohl někomu ublížit.

Včera pomyslela na Tommyho. Bylo jí hrozně z toho, jak se k němu zachovala. Cítila vinu, odpovědnost za to, co ho potkalo. Rozhodla se ho najít, a tak přestávku mezi třetí a čtvrtou hodinou nestrávila na svém téměř zabydleném místě na záchodkách, ale u Tommyho skříňky. Seděla u ní několik minut, objímala svoje kolena a v duchu počítala kolemjdoucí, kteří se na ni znechuceně podívali. Potom Asiat přišel. V rukou třímal učebnici a sešit s poznámkami a na zádech mu visel batoh, který se díky jeho malé postavě zdál být moc velký. V obličeji byl stejně pobledlý jako Sofi a kolem levého oka se mu ještě pořád rýsoval monokl, ale obroučky brýlí trochu zakrývaly červenočerné pytle pod očima, takže ve finále vypadal lépe než ona.

Blondýnka shodila kapuci na záda a stoupla si.

,,Co tady děláš?" zeptal se Tommy bez jakéhokoliv očního kontaktu a otevřel svou popsanou skříňku.

Sofi si uvědomila, že vlastně neví, co chce říct. ,,Já jsem..." Její hlas zněl podivně hrubě, a tak si odkašlala. ,,Chci říct... promiň. Za všechno, co jsem ti způsobila. Byla jsem blbá." Mluvila potichu a roztřeseně, s pohledem upnutým na své rukávy délkou výrazně přesahující její dlaně. ,,Je mi to moc líto."

Tommy se na ni konečně podíval. Pár sekund si prohlížel její obličej a jí to připadalo jako věčnost. Potom se nadechl a s kamennou tváří vypustil: ,,Když mě potřebuješ, tak přilezeš, co?" S tím zabouchl skříňku a vydal se pryč.

Teď, sedíc na kachličkové podlaze poslední kabinky, si byla jistá, že je její srdce rozdrcené na kousíčky. Od mámy. Od Charlieho. Od Simona. Od lidí, kteří se tvářili jako její přátelé. Od Tommyho. Bylo to moc.

Koho teď máš?

Bezděčně začala znovu plakat.

Koho koho koho KOHO?!

Vydala ze sebe zvuk, který jí nebyl ani v nejmenším podobný, a stiskla v ruce nůžky. Dýchala mělce a trhaně - kdyby byl v místnosti někdo s ní, slyšel by to.

Přinutila se zavřít oči. Když je otevřela, měla v dlani kapku krve. V okamžiku se ztišila a prohlédla se. Žádné zranění nenašla. Během chvilky se ale další kapky objevily v jejím klíně a na bílých dlaždičkách. Potom ucítila pachuť krve v puse.

Nos. Spěšně si otřela oblast nad rty dlaní a na té se zablýskla červená šmouha. Odhodila nůžky a začala ze zásobníku vytahovat toaletní papír. Mezitím se na podlaze octly další rudé kapky, a i její mikinu a kalhoty už zdobily výrazné skvrny. Chuchvalcem papíru si zakryla spodní část obličeje, levačkou začala utírat podlahu, co nejrychleji to jen šlo. Když byla s čistotou kabinky spokojená, vyběhla z ní, minula umyvadla a se slzami stékajícími do toaletního papíru utíkala ke svojí skříňce, jako by prchala z místa činu.