náct.✔

°12°

Celé dopoledne se na sraz s Charliem nevídaně těšila, ale zároveň se cítila trochu nervózně. Trochu víc nervózně. Skoro nevnímala vyučování, protože se v duchu probírala svým šatníkem, jen aby zjistila, že nemá nic vhodného na sebe.

Na tom nezáleží, vezmeš si obyčejnou žlutou mikinu s klokaní kapsou.

Caren s Emily jí nabídly, že ji znovu nalíčí, ale po chvíli přemýšlení Sofi přišla k závěru, že bude nejlepší, když ji Charlie uvidí právě takovou, jaká doopravdy je. Mikina, džíny, tenisky, odlíčený obličej a rozčepýřený drdol přímo na vrchu hlavy. Obě se na sebe nechápavě podívaly a zavrtěly nad jejím uvažováním hlavou.

Velkou část oběda do sebe nedokázala dostat, protože jí žaludek vibroval vzrušením a očekáváním. Tommy ji doprovodil domů, kde chvíli čekala a přemítala, jestli si přece jenom nemá obléct něco jiného a použít Madisoninu řasenku. Ale znovu se vrátila k myšlence, že by Charlie měl poznat její pravé já.

Po druhé hodině odpoledne oznámila mámě, že jde ven a ona rychle přikývla, aby mohla pokračovat ve vyprávění jakési historky, kterou Greg nadšeně poslouchal. Nasedla na metro a pět minut před třetí už seděla v domluvené kavárně. Vybrala místo u okna, aby mohla sledovat procházející na ulici, než dorazí Charlie. Když k ní přišla slečna v halence s vyšitým názvem podniku na prsou, oznámila jí, že si objedná později, protože na někoho čeká. Poblíž seděla černovláska o něco starší než ona, která udělala to samé. Nepochybně měla domluvené rande. Sofi pocítila vlnu hrdosti na sebe samotnou. Taky sedí v kavárně a čeká na kluka. Jako ostatní holky. Třeba právě od tohohle okamžiku bude všechno jinak, zamiluje se do Charlieho, bude ji mít někdo rád a všechno v jejím životě bude v pořádku, protože tak to má být a už nebude tak sama a opuštěná. V žaludku ji kromě ostatních pocitů pošimrala i naděje.

Přesně ve tři hodiny vešel do kavárny kluk s růží v ruce. Rozhlédl se po místnosti, zastavil se očima na černovlásce a zkopíroval její zářivý úsměv. Došel k ní, daroval jí růži a vzápětí se políbili. Sofi se lehce usmála. Ta dívka musela být šťastná.

Jenže Charlie ještě nedorazil, a tak se zahleděla z okna. Vítr doprovázel pár osamocených listů po chodníku, kde lidé za chůze zápolili s deštníkem. Na zem už dopadaly chladné kapky a bylo jasné, že je to předehra ke známému podzimnímu lijáku. Nebe se zatáhlo a navodilo všem lidem ospalou náladu.

Po deseti minutách už přes závoj deště skoro nebylo vidět na protější stranu ulice. Sofi nepřítomně kreslila prstem na zamlžený kousek skla a doufala, že na ni Charlie nezapomněl. Přece jí sám napsal. Nebo si z tebe chtěl třeba jen vystřelit?

Znenadání si všimla chlapce stojícího asi tři metry před oknem. Zíral přímo na Sofi a jeho střapaté vlasy držely tvar, i když na ně dopadal déšť. Byl to on. Určitě.

Sofi se napřímila a věnovala mu rozpačitý úsměv. Přece jenom dorazil. Nenechal by ji tu čekat věčnost. Ale radost z ní mírně opadla, když tam dál stál, bez jakéhokoliv výrazu v obličeji, místo aby vešel dovnitř. Nakonec se otočil a rozešel se pryč, opačným směrem od kavárny.

Sofi se zacítila zmateně. Cože?

On odešel? Podívala se zpátky na zamilovaný pár kousek od ní. Pak na prázdný stůl před sebou. Proč odešel? Přísahala by, že se jí zachvěl spodní ret.