náct.✔

°9°

Když jim ostatní začali nadávat, že překáží, zvedli se z trávníku a posadili se ke zdi domu. Bylo takové šero, že si skoro neviděli do tváří. Měl střapaté vlasy a pěkné lícní kosti. To je všechno, co o něm věděla.

„Ten Charlie musí bejt zazobanej snob," brblala Sofi, s novým poloprázdným kelímkem v rukou. Střapáč držel pro jistotu láhev. „Vsadim se, že jeho rodiče o tomhle vůbec nevěděj. A ani nemá koule na to, aby se lidem ukázal. Normálně víc než polovina lidí tady určo netuší, jak vypadá."

„To zní trochu jako Velký Gatsby," podotkl chlapec.

„Jo, jenže Gatsby byl dospělej, takže si mohl dělat co chtěl a kdy chtěl. Měl za to vlastní odpovědnost. Zatímco tenhle Charlie je rozmazlenej namachrovanej fracek s bohatým taťkou, co si chce připadat, jako že má kamarády," shrnula to Sofi a byla hrdá, že se jí nezamotal jazyk.

„Hmm," obrys přikývl, jako by se snažil pochopit její myšlenkové pochody.

„A vůbec, jak se jmenuješ?" zeptala se Sofi.

„Charlie."

Pohodově to odkývla. „A kolik ti je?"

„Dneska je mi devatenáct."

Znovu to odkývla. Obrys na ni nehybně zíral. V opilosti jí chvíli trvalo, než to zpracovala, ale i tak jí to nakonec došlo.

„Do kurníku," vypadlo z ní. „Promiň, ty jsi... to... je trapný." Začala se zahanbeně drbat na zátylku.

„V pohodě," odmávl to Charlie, ale bylo poznat, že je lehce v rozpacích. Ne ve větších, než v jakých byla Sofi. Nemohla uvěřit, že prvnímu klukovi s hezkými lícními kostmi, který se s ní bavil, vpálila přímo do obličeje tolik nadávek na jeho osobu. Mohla si ale oddychnout, že se Charlie nenaštval, protože to by v té chvíli normální člověk pravděpodobně udělal.

Chvíli zírali na svoje siluety.

„Já jsem Sofi."

„Těší mě."

I ve tmě poznali, že se oba usmívají.

Povídali si dlouho a bylo to prvně, kdy Sofi nevadilo, že na ni kamarádky tak trochu zapomněly. Znovu.

„Marcipán na dortu ne!" zachechtal se chlapec. „Nesnáším marcipán."

„Mňam marcipán!" nesouhlasila Sofi.

„Fuj marcipán!"

„Když jsem byla malá, dostala jsem k narozeninám velkej dort ve tvaru berušky, celou potaženoou marcipánem," vzpomínala.

„To bych radši snědl opravdovou berušku," nechal se slyšet Charlie a Sofi nedokázala potlačit chichot. „Opravdovou živou berušku ve velikosti tvýho narozeninovýho dortu."

„Humáč!" vyhrkla Sofi, celá červená od rumělce.

„Představ si, že stojíš před obrovskou masožravou beruškou a jediná cesta k přežití je sníst ji. Uděláš to, nebo necháš ji, aby snědla tebe?" zněla Charlieho opilecká otázka.

„Já nevím," zavrtěla hlavou a rozesmála se. Pak si dlaněmi protřela obličej, ze kterého sálalo teplo. Za normálních okolností by se rozhodně třásla zimou, ale teď se podzimním počasím vůbec nezaobírala. „Asi... Bože, asi bych se fakt radši nechala sežrat obří beruškou!"

Oba dva se zakřenili.

„Ale to by byla škoda," řekl Charlie. Oba dva se zadívali do míst, kde by očekávali oči toho druhého, a na moment zase slyšeli všechno, co se dělo kolem nich. Někdo to doopravdy prubl a skočil do bazénu. Anebo tam spadl. Sofi se teď červenala ještě víc a děkovala bohu za tmu.

A pak se zamyslela. Byla by to škoda? Chyběla by někomu? Pokud máma tak rychle zapomněla na čas, který spolu trávívaly, proč by jí trvalo déle zapomenout na Sofi samotnou?

Obrátila do sebe všechen obsah kelímku.

„Sofi?"

Rozvzpomněla se, že vedle ní Charlie sedí. „Hm?"

„Dala bys mi na sebe kontakt?"

Střapatý chlapec s hezkými lícními kostmi chtěl po Sofi kontakt. To přece něco dokazovalo. Není marná. Že se jí jiné vztahy nedaří, neznamená, že by se jí to nemohlo vydařit s klukem. Možná by jí právě tohle pomohlo probudit v životě trochu štěstí. Určitě.

„Jasně." A vytáhla z kapsy mobil. Nebyla na něm žádná zpráva od mámy.