náct.✔

°41°

Cvičila. Cvičila už týden. Když neměla kamarády, se kterými by po škole mohla trávit čas, ani rodinu, které by mohla povědět, co se jí za den stalo, chodila po vyučování do fitka. Našla si svůj oblíbený běžící pás, na kterém denně trávila hodiny. Hlavou jí při tom proudily instagramové komentáře a zprávy.

Jak mohli lidé psát něco tak zlého někomu, koho skoro neznali? Nic o ní nevěděli, nic. Ale z bezpečí vlastních domovů, sedíce za displejem mobilu, ji zraňovali, útočili na ni, uráželi ji. Ničili ji.

A čím víc to cítila, tím rychleji běžela.

Před několika dny se jí udělalo zle. Stála ve svém pokoji a upírala zrak na holku před sebou. Shrbenou, ubrečenou, zbídačenou. Kdo to je? Málem se svého odrazu zeptala. Když si rukou opatrně prohrábla zničené blonďaté vlasy, několik z nich jí zůstalo mezi prsty. Její obličej byl mdlý, poznamenaný vším, co se jí stalo. Gregova poskvrněná mikina, kterou měla na sobě, už zapáchala, ale byla jediným kusem oblečení, ve kterém se necítila příšerně, a nedovolila si ji prát a dlouze čekat, až uschne. Žaludek jí neustále skučel prázdnotou, ale statečně ho ignorovala. Z dlouhých rukávů jí koukaly okousané nehty.

Blondýnka pomyslela na všechno, co sama se sebou za poslední měsíce provedla. Co se sebou provedla, aby ji přijalo okolí, které ji teď stejně nenávidělo.

„Kam ses poděla, Sofi?" zašeptala zničené dívce v zrcadle, která jí ani při nejmenším nepřipomínala sebe. Tu obyčejnou, přirozenou zrzku ve žluté mikině a okopaných teniskách.

Zdálo se jí to, nebo se i tahle osoba rozhodla ji opustit?

Myšlenky na její život v posledních měsících ji nechaly zoufalou a prázdnou. Snažila se být lepší, tak moc se snažila. Snažila se soustředit se na lepší časy, tak moc, až ji opustilo všechno dobré, co do teď měla.

Tommy. Nemohla uvěřit, že tolik ublížila Tommymu, který se jí vždycky zastával, který ji měl rád.

Teď už tě nemá rád nikdo.

Čelo si podpírala roztaženými prsty, plakala a litovala litovala litovala. Nepoznávala samu sebe. Vlastní myšlenky i činy jí byly cizí, a po chvíli ji zaplavil pocit, jako by byla v cizím těle. Žaludek jí udělal kotrmelec a rychlostí blesku se rozběhla do koupelny. Klekla si před záchodovou mísu a dýchala. Oči se jí tlačily ven z důlků a její ruce zuřivě tahaly prameny blonďatých vlasů stranou. Čekala, a pak se od záchodu odklonila a opřela se o zeď.

Nemohla zvracet. Nebylo co.

Už dva dny jí bylo sedmnáct. Předem věděla, že oslavy, kterou jí Emily s Caren slibovaly, se nedočká, a tak nebyla překvapená, když jí od nich ten den místo blahopřání přišly obzvlášť urážlivé komentáře na Instagram. Ale když jela ze školy metrem domů, tajně doufala, že máma si na její narozeniny vzpomněla. Možná jí upekla dort, ten s čokoládovou polevou, který jí dělala, když byla Sofi ještě malá. Nebo nějaký koupila. Nebo jí aspoň došla do cukrárny pro malou cukrovou trubičku.

Zadumaně za jízdy sledovala ženu se zhruba pětiletým synem a to, jak zázračně vyčarovala z kabelky všechno, na co si chlapeček vzpomněl. Musel mít bezstarostný život.

Když se na Sofi podíval, vyloudila úsměv. On se zamračil a obtočil ruce kolem máminy nohy.

Nedivila se. Kdyby byla v jeho kůži, myslela by si, že se ocitla tváří v tvář záporné postavě z hororu.

Vypadáš jako Samařina blond sestra.

Sklopila hlavu a ucítila, jak se jí oči znovu plní slzami. Bolelo to. Rozhodně ale nemohla brečet na veřejnosti, a tak stiskla víčka k sobě a začala se zhluboka nadechovat a vydechovat.

Čím to je, že o tebe nikdo nestojí? Proč tě všichni odstrčili?

Jízlivý hlas v její hlavě jí připadal hlasitější než realita kolem.

Možná proto, že jsi zavržení hodná bytost. Neumíš být dobrá dcera, ani dobrá kamarádka, ani nikomu nestojíš za to, aby s tebou zkusil něco vážnějšího.

„Nene," zamumlala.

A tvůj vzhled nestojí za nic stejně jako tvoje osobnost. Máš tolik nedostatků, že je ani nespočítáš. Viděla jsi, co ti všichni ty lidi psali pod tvoje fotky? Něco na tom bude, Sof.

„To není pravda," kníkla, ale znělo tak váhavě a nerozhodně, že té větě sama neuvěřila.

Je ti souzeno zůstat sama. Máš to v sobě.

Slzy jí vyhrkly na povrch. „Buď zticha."

Stačí si to přiznat.

„Sklapni!" zakřičela. A pak se podívala kolem sebe. Vytvořil se kolem ní liduprázdný kroužek. Chlapeček se tiskl k mámě ještě víc než předtím, a ona mu ochranitelsky zakrývala rameno. Ostatní cestující ji šokovaně pozorovali a něco si špitali.

Byla ráda, když mohla za pět minut vystoupit a směřovat kroky domů. Naučila se chodit rychle, tak, aby si ji žádný kolemjdoucí  nemohl moc dlouze prohlížet. Někdy cítila nepříjemné bodání v břiše, ale ani tak nezpomalovala.

Když za sebou zavřela vchodové dveře, chvíli v naději postávala na místě a koukala otevřenými dveřmi do obývacího pokoje, aby jí neuniklo, jak se v nich objeví usměvavá máma a popřeje jí. Ale nikdo nepřicházel, a tak si zula boty a svlékla kabát. Vešla do obýváku, kde vedle sebe mlčky seděli máma a Greg. Ona byla zahleděná do knihy, on do novin.

Stála tam a zírala na ně. Potom se rozhlédla po místnosti. Nikde žádný dort. Ani cukrová trubička.

„Ahoj," zkusila to pro případ, že by ji nezaregistrovali.

„Ahoj." Máma krátce vzhlédla, ale hned nato zase upnula zrak na řádky příslušné stránky.

Pořád se nehnula z místa. Se svěšenýma rukama a prázdným výrazem si prohlížela matku, která ji vytěsnila.

Nic.

S chvějícími se rty vyšla schody a zavřela se v pokoji, kde se mohla v soukromí hroutit. A její máma nic netušila.

Lil z ní pot. Místo dýchání už téměř sípala a postupně zpomalovala tempo. Nakonec úplně zastavila a zapřela se rukama o držadlo běžícího pásu, aby se nesesunula k zemi. Takhle se ještě nikdy netřásla. Ještě nikdy se necítila takhle vyčerpaná, vyšťavená.

K jedinému jídlu dne včera neměla skoro nic. Než jí ráno zazvonil budík, usnula jen asi na třicet minut, zbytek noci se ve svém rohu pokoje poddávala pláči.

Možná jsi přece jen měla běžet trochu pomaleji, Sofi.

Potřebovala se napít, a tak se pomalu přemístila ke svému batohu opřenému o stěnu, klekla si na kolena a začala hledat láhev, ve které si do školy nosila vodu. Byla prázdná. Blondýnka potichu zanadávala a otřela si z čela pot. Dýchalo se jí špatně.

Chvíli jen klečela, a pak si vzpomněla na záchody, které míjela cestou k běžícímu pásu. Může si načepovat vodu tam.

Vyhoupla se na nohy příliš prudce. Zalitovala toho, hned jak se jí před očima udělalo černo. Pravou rukou intuitivně nahmatala zeď. Hlavou se jí rozlil ohlušující pískot a tělo jí prostoupila nová vlna vyčerpaní. Mezi ní a realitou jako by někdo zabouchl těžké černé dveře.

Jak spadla na tvrdou zem už Sofi necítila.