náct.✔

°14°

Mýdlové bubliny spolu s vodou se rychlým točivým pohybem ztratily v umyvadle, jako by věděly, že jinde je lépe než tady. Sofi si pečlivě otřela ruce do ručníku a spočinula pohledem na zrcadle v koupelně. Její obličej neukazoval žádný výraz. Zarazila se nad tím a pokusila se rty vytvarovat do úsměvu, ale vypadalo to tak strojeně, že je radši znovu uvolnila. Z čela na ni koukalo pár růžových pupínků a pod prázdnýma, nevýraznýma očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. Nevěděla, co bylo jejich příčinou. Možná nedostatek spánku, možná dehydratace. Možná stres. Možná kombinace všeho. Natáhla černou gumičku a bez jakékoliv šetrnosti si zrzavé vlasy, které měla doteď v obličeji, stáhla dozadu. Nedokonalosti vynikly ještě víc.

Zhluboka se nadechla a vyšla z koupelny. Máma se Shrekem trvali na tom, že dnes povečeří najednou, ve čtyřech.

Proč?

Nechtělo se jí.

Ale v kuchyni už všichni seděli a sledovali, jak si dřepla na židli a přisunula se těsně ke stolu. Před každým teď stál talíř těstovin s jakousi omáčkou. Určitě je ti dva dělali spolu.

V tichosti jedli jen několik minut, i když to celé domácnosti připadalo jako půlhodina. Potom si Sofiina máma odkašlala. „Tak... jak vám to chutná?" a obrátila se na Madison se Sofi. Lépe řečeno jen na Madison, ale aspoň použila množné číslo ve větě.

„Dobrý," odvětila Madison stručně. Ani nezvedla hlavu, rodinná večeře jí byla stejně nepříjemná jako Sofi.

Na další odpovědi se nečekalo.

„To jsme rádi," zasmál se Greg. Nejspíš chtěl smíchem odlehčit atmosféru, to se mu ale nepovedlo.

„Do omáčky jsme dali novou tajnou přísadu, schválně, jestli ji odhalíte," zašvitořila máma a tentokrát těkla korálkovýma očima jak k Madison, tak k Sofi. Ani jedna z nich se s pokračováním konverzace nenamáhala. Dál bylo slyšet cinkání příborů o talíře, a pak už jen ticho, které bylo všechno, jen ne uvolněné.

Po chvíli se Madison napřímila. „Tak co se stalo?" Proč dělali tohle, a nenajedli se každý sám jako obyčejně? Sofiina máma a Greg se na sebe jen tázavě podívali, a tak pokračovala: „Někdo umřel?"

„Probůh, ne," vydechla rozpačitě máma a nervně se zatahala za blonďatý pramínek jejích vlasů, nucený úsměv jí ze rtů nezmizel. Zněla pisklavěji než obvykle a Sofi nad tím nakrčila nos. „Jen... jen..."

„Už máme termín svatby," dořekl to rozzářený Greg a ustalo i cinkání příborů. Sofi konečně zvedla hlavu, pusu napůl otevřenou. Nejspíš jí tam bylo vidět, ale toho si momentálně nevšímala. Madison držela ve strnulé ruce vidličku se dvěma těstovinami.

„Je to za měsíc." Blondýnka to řekla skoro šeptem a koutky už nedokázala udržet nahoře, když se setkala s reakcemi. Sofi nevěděla, kdo ze všech čtyř se v tu chvíli cítí nejhůř. Dělalo se jí špatně z toho, že by vlastně měla mít radost. Všichni by teď měli mít radost. Měli by se usmívat od ucha k uchu a tleskat a rozebírat podrobnosti. Jenže to se nedělo.

„Jsem proti," byla věta, která ji vyrušila z myšlení. Sofi, máma a Greg se okamžitě hromadně obrátili na Madison.

„Cože?" vydechla máma.

„Madison," řekl varovně Greg a několikrát za sebou naprázdno vydechl. „Jak si dovoluješ..."

Jeho dcera zvedla dlaně nad hlavu a odsunula se od stolu. Ozval se dupot po schodech a bouchnutí dveří od jejího pokoje. Máma si povzdechla a sklopila hlavu.

„Přejde jí to," zamumlal Greg, ale nezněl moc jistě. Jako by chtěl dodat: „Snad."

Sofi si odejít nedovolila. Rukou si podepřela čelo, skoro zabořila nos do talíře a přemýšlela, jak do sebe dostane zbytek večeře.