náct.✔

MADISON

Další odpoledne se ocitla v obývacím pokoji sama s Madison. Seděly na gauči, srkaly kafe a koukaly jedna na druhou, jako by se teď na sebe po všem, co se stalo, styděly promluvit.

„Jak je?" zkusila to jako první Madison.

„Fajn."

„Co terapie?"

Sofi se při tom slově ošila. Vážně musela pár dní po propuštění z nemocnice jít na terapii. Znamenalo to sednout si na židli naproti brýlatému chlápkovi a odpovídat na zvláštní otázky. Připadalo jí divné svěřovat se úplně cizímu člověku.

„Takže ses vlastně snažila o to, být perfektní?"

„Asi jo."

„Mám pro tebe otázku: co to znamená perfektní, Sofi?"

Na místě nedokázala odpovědět, a kdykoliv teď měla chvíli volného času, vracela se k tomu momentu a zkoušela v duchu formovat definici slova "perfektní". Postupem času došla k závěru:

Perfektní = naprosto vyhovující ve všech oblastech.

Jenže to nebyla terapeutova jediná záludná otázka.

„Jaká je tvoje oblíbená barva, Sofi?"

„Fialová."

„Moje červená. Víš, co to znamená?"

Nejdřív nevěděla. Proč se s ní ten chlap baví o barvách? Jenže pak, když o dva dny později ležela na své posteli a prohlížela si jeden ze svých blonďatých pramenů, jí to proběhlo hlavou.

Každý má jiný vkus. Každý má svou oblíbenou barvu, každému se líbí něco trochu jiného. Musela tedy svou definici pozměnit.

Perfektní = naprosto vyhovující ve všech oblastech danému člověku.

Danému člověku. Ale jakému?

Jakému člověku se chtěla zavděčit? Charliemu? Simonovi? Emily a Caren? Spolužákům, kteří se jí posmívali? Desítkám neznámých lidí na sociální síti? Nebylo to nemožné? Rozhodně bylo.

O co ses to snažila, Sofi?

Přistihla se, jak si mne horké tváře a z pravého oka jí zase jednou unikla slza.

„Sofi?"

Znovu se zaměřila na Madison. „Jo... bylo to v pohodě."

Madison vyloudila úsměv a zhluboka se nadechla, když si blondýnku prohlížela. „Slyšela jsem o tom tvým klukovi."

„Cože?"

„O Simonovi."

Sofi sklopila hlavu. Doufala, že už nikdy nebude nucena na něj myslet. „Nebyl to můj kluk," zamumlala zahořkle a stáhla obočí k sobě, aby potlačila vzlyk a vzpomínky na zábavní park plný mihotajících se světýlek.

„Vůbec si s ním nedělej hlavu." Madisonin hlas zněl mile a jistě zároveň a zapůsobil tak, že se Sofiiny myšlenky zklidnily a zaměřily svou pozornost na ni. „Některý lidi prostě nepřemejšlí o tom, co způsobujou ostatním. Nějak tu danou situaci vidí a myslí si, že ostatní ji automaticky vidí stejně. Vsaď se, že ho ani nenapadlo, že by tě mohl ranit."

Sofi svou nevlastní sestru sledovala a tiše naslouchala.

„A věř mi, nezáleží na tom, kolikrát to na něj zakřičíš nebo kolikrát se před ním rozbrečíš. Nemá cenu vysvětlovat člověku něco, co nechce pochopit."

Poslední větu si blondýnka v duchu zopakovala.

„Všechno, co můžeš udělat, pokud nevidíš lidem do hlavy, nebo nejsi jasnovidec, je na rovinu se ptát, jak to s tebou myslí."

Takže Emily nakonec měla pravdu? Vážně se Simona měla zeptat.

„Můžou se naštvat, nebo se ti smát, nebo ti nadávat do hysterek, ale poznáš tak, komu na tobě vážně záleží. Nesmíš se bát se projevit jen proto, že by sis to s nimi mohla pokazit."

Sofi smutně pootevřela pusu a sotva slyšitelně zaskuhrala: „Ještě jsem s žádným nic neměla a už jsem z nich na prášky."

Madison se krátce zasmála. „To je normální, můžeš mi věřit." Zahleděla se na svůj mobil ležící na stole před nimi. „Ale oni to s námi mají stejně. Taky nám nerozumí."

Sofi si povzdechla. Proč tyhle věci nefungují jako v pohádkách? Proč nepoznáme na první pohled lásku svého života a neodejdeme s ní do západu slunce?

„Madison?"

„Jo?"

„Proč se holky zamilovávají do promiskuitních kreténů a kluci do falešných krav?"

Hnědovláska se znovu zasmála, nejspíš termínům, které Sofi použila, a podepřela si bradu dlaní. „Tak to neví ani bůh."

Ozvalo se bouchnutí hlavních dveří a do místnosti po chvíli vešli ruku v ruce máma s Gregem. „O čem je řeč?"

Sestry po sobě navzájem blýskly úsměvy. „Ale o ničem."