náct.✔

°30°

Když byl film teprve za polovinou, Caren usnula. Nejprve jí hlava spadla na velký modrý polštář, který měla vedle sebe, a pak se na postel sesunula úplně. Sofi zaklapla notebook, takže se teď pokojem neslo jen lehké pochrupování její kamarádky. Chvíli ji sledovala. Takhle neupravená rozhodně nevypadala tolik dokonale, jako jakou ji znalo její okolí. Dokonce se teď, bez zvýrazněných rtů a očí, zdála být o něco mladší. I tak si ale blondýnka nemohla pomoct a zadívala se na její postavu. Ta vypadala dokonale vždycky. Byla tak štíhlá.

Sofi přemístila pohled z jejích boků na svoje. Kontrast byl naprosto zřetelný.

Zatřásla hlavou, aby myšlenky na vlastní váhu odehnala. Simonovi se líbíš i s kily, které máš. Neslyšně se zvedla do stoje a přesunula se k oknu. Pršet už přestalo a mezi rozpouštějícími se mraky poprvé po několika týdnech našly své místo sluneční paprsky. Blondýnka musela zamžourat, ale hřejivou úlevu po celé řadě temných, deštivých dnů pocítila stejně. Na skalce před domem se třpytila rosa, a když světlo dopadlo i na figurku trpaslíka, jeho výraz se z dálky najednou zdál přívětivý.

S Emily a Caren po boku si odpoledne venku znovu připadala v pořádku. Náhlá změna počasí udělala své a svět jako by dostal zpět své ztracené barvy. Lidé, ačkoliv pořád v teplých podzimních kabátech, začali vycházet ze svých domů, jako včely vylétají z úlu. Znovu vytáhli z garáží kola, aby se mohli za jízdy nadechnout vlahého vzduchu a nechat si jím pročechrat vlasy.

„Tohohle počasí se musí využít," zahlaholila Emily, když soustředěně pořizovala na mobil snímky Caren pózující u stromu. „Víš, že na sluníčku tvoje vlasy nabírají modrou?"

Caren s úsměvem přikývla a prohrála si mikádo rukou, jako by se jím pyšnila. „Vezmi mě trochu ze strany."

Hnědovláska udělala tři kroky doleva a několikrát poklepala prstem na displej. „Moc ti to sluší."

„Díky," Caren se rozzářila.

„Co takhle dát si společnou fotku?" navrhla Emily. Caren přestala pózovat a všechny tři se seskupily k sobě. Nejdřív se do mobilu zahleděly a pečlivě se upravily. Potom vytvarovaly milý úsměv, který udržely, až dokud nevznikl snímek. Sekundu nato obličeje uvolnily.

„Paráda."

U stejného stromu ještě Sofi fotila Emily a Caren věnovala chvíli focení Sofi. Potom všechny snímky porovnávaly a přidávaly na ně filtry.

Sofi fotky, na kterých byla, tiše obdivovala. Vypadala na nich ještě lépe než ve skutečnosti a úsměv, který na nich rezonoval, vytvářel dojem spokojenosti a štěstí. Ani náznak o jejích starostech.

Kéž by fotky byly realita.

Několik z nich umístila na Instagram.

V pondělí ráno stála Sofi před školou a čekala, až dorazí ostatní čtyři členové party, aby mohli vejít do budovy společně. Kolem ní se tvořily hloučky studentů. Většině z nich koukala z pusy zapálená cigareta a bílý kouř byl těžko rozeznatelný od ranní mlhy, nebo od teplého vzduchu, který vydechovali nekuřáci. Slunečné počasí bylo přes noc pryč a na jeho místo znovu nastoupil typický sychravý podzim. Ze stromů už opadávaly poslední listy a dotvářely tak peřinu hnědých, červených, oranžových a žlutých odstínů, která přikrývala bledou trávu.

Vyučování mělo začít za deset minut. Sofi zabořila promrzlé ruce hlouběji do kapes kabátu a očima dál pátrala po známých tvářích. Jemně sebou škubla, když z poměrné dálky zaregistrovala blížícího se Asiata. Téměř okamžitě spočinul pohledem přímo na ní. Nejprve se váhavě pozastavil, a potom se rozešel jejím směrem.

To ne.

Okamžitě znervóznila. Bude s ní chtít mluvit? Co by mu řekla? Jak by mu vysvětlila, co udělala? Prakticky mu podrazila nohy, když spoléhal na její podporu. A teď už spolu několik týdnů nemluvili. Vzpomněla si, jak on vždycky pomáhal jí, když jí nebylo zrovna nejlépe. Jak s ní trávil čas už od dětství, jak jí uklidňoval, když se její rodiče rozváděli, když si máma našla Grega, když si jí přestala všímat. Jak se s ní bavil, když jí ani Emily s Caren nevěnovaly přílišnou pozornost. Nedokázala si představit, jak by všechno tohle ustála, kdyby tu pro ni Tommy nebyl.

Když se jejich pohledy střetly, Sofi ucukla hlavou a zahanbeně se zadívala na své přešlapující nohy. Nemohla s ním mluvit. Přerývavě se nadechla a dala se do pohybu dřív, než k ní Tommy stihl dojít. Vplula do školy a nechala se unést proudem ostatních studentů.

Po zbytek vyučování to v ní zanechalo zvláštní pocit. Místo toho, aby si při matematice lámala hlavu s rovnicemi, s čelem podepřeným dlaní si v ruce převalovala tužku a přemýšlela sama nad sebou. Věci se změnily. Teď už není taková, jaká byla, když považovala Tommyho za nejlepšího kamaráda. Pootočila hlavu doleva, kde u stěny třídy stála prosklená skříň, ze které na ni nejistě zíral její odraz. Ani její zevnějšek už nebyl stejný.

Ale je to tak správně, že jo?

Tommy ji ten den zastihl ještě jednou, a tentokrát už nestihla utéct. Chytil ji zezadu za rameno, když odcházela ze školy na metro, a otočil ji čelem k sobě. V obličeji měl utrápený výraz, oči zarudlé. Pod nimi se rýsovaly tmavé kruhy.

„Sofi..."

Jen se na něj dívala.

„Proč už se mnou nemluvíš?" Znělo to jako nářek. „Vím, proč se se mnou nechtějí bavit oni." Myslel tím Caren, Emily, Ethana a Codyho. „Ale my to přece máme jinak. Nemůže nás rozeštvat taková blbost."

Poupravila si na rameni popruh tašky. „Tommy, nech to být."

„Strašně ses změnila." Pohled se mu zaleskl. Vypadal teď jako smutné, odstrčené dítě.

„Tommy, můžeš-"

„Proč máš tohle zapotřebí?" Jeho hlas znovu zhrubl. Sofi zamrkala. Na takovou otázku neměla jednoznačnou odpověď. Protože je to tak lepší. Protože jsem potřebovala být jiná. Protože na mém bývalém já nikomu nezáleželo. Protože takhle mě okolí akceptuje. Protože se takhle akceptuju já.

Aniž by vydala hlásku, otočila se a odcházela.

Slyšela, jak Tommy popotahuje. Skoro neslyšně, jakoby sám pro sebe, hlesl: „Jsem sám." Zastavila se a několik sekund váhala. Vzpomněla si na jejich dialog před dvěma lety.

„Máma už pět dní nebyla doma. Jsem sama."

„Ne, nejsi. Vždycky jsem tu já."

Se staženým hrdlem se nadechla a znovu přidala do kroku.