Po náročném dni jsem si to namířil domů. Se Zaynem jsme ještě zašli na bowling, tak se vracím za tmy. Odemkl jsem dveře, ale doma nikdo. Co to je? "Halo?" zavolal jsem do ticha. Kde jsou proboha? "Mami?" pokračoval jsem ve volání a přitom si sundával bundu. "Gemmo?" Vyzul jsem boty a vykročil z chodby. Všude tma. To je hodně divný. Rozsvítil jsem světlo v jídelně a sedm si ke stolu. Vytáhl jsem mobil a rozhodl se že na ně počkám.
-
Harry's POV
Vzbudilo mě když mi hlava spadla na stůl. Čekám tady tak dlouho že usínám. Vzal jsem telefon a znovu vytočil mámino číslo. Nic. Zkusil jsem i Gemmu. Nic. Začaly se mi objevovat slzy v očích. Co když se jim něco stalo? Zvedl jsem se a rozběhl jsem se ven. Rychle si nazul boty a utíkal pryč. Zkusím je najít. Běhal jsem všude po ulici, byl jsem i ve městě. Běžel jsem až ke škole. Už jsem byl zoufalý. Už jsem brečel. Běhal jsem ve tmě, ubrečené oči. Byl jsem ztracený sám v sobě. Co to vlastně dělám? Co jsem si myslel? Že se tady proběhnu a narázím na ně? Zoufale jsem se opřel o zeď nějakého domu a začal i docela nahlas vzlykat. Přes slzy už jsem nic neviděl. Najednou mi někdo sáhl na rameno. Lekl jsem se a rychle se snažil pohledem najít onoho vyrušitele. Stačil mi jen rozmazaný pohled na ty oči a věděl jsem kdo přede mnou stojí. Polkl jsem a nebyl schopný ničeho dalšího.
Usmál se a palcem mi setřel slzy na jedné straně obličeje. "Co se děje?" vyslovil tím jeho dokonale nádherným hlasem. Nikdy jsem ho vlastně neslyšel. Tohle bylo úžasné.
"Nic nic. To je v pořádku" snažil jsem se ho uklidnit. I když jsem tím chtěl vlastně uklidnit sebe. Setřel jsem si zbytek slz a zhluboka se nadechl.
"Vidím co vidím tak nekecej. Dáš si nějaký pití?" položil mi starostlivě ruku na rameno. Myslel jsem že se mi snad podlomí kolena. Pane bože. Jakoby mi do těla poslal jakousi energii o které jsem v životě neslyšel. Nemohl jsem se ani nadechnout natož něco říct. Podíval jsem se mu opět do očí a to mi dodalo sílu.
"Jo dobře, děkuju" vymumlal jsem ze sebe. Znovu se na mě usmál a pak na mě kývl, ať jdu za ním a už někam šel. Trochu jsem se musel rozkoukat a vyrazil jsem za ním. Neuvěříte tomu, ale prostě jsem zapomněl že vlastně nemůžu najít svoji rodinu. Jsem hrozný syn, ale třeba jen jely do obchodu. Ale obě ? No nevadí, teď tady mám něco jako rande s Louisem Tomlinsonem takže.
Došli jsme k nějakému baru. Byl hodně osvětlený. Metropolitan. Tohle byl název toho baru. Zvláštní. Zastavili jsme před dveřmi a Loui se na mě podíval s otázkou "Kolik ti je?"
"19" odpověděl jsem rychle. Možná až moc rychle. Přijdu si tak hrozně trapně, ale zároveň tak skvěle. Nesnáším ten pocit kdy vlastně nevím jak se cítím. Je to matoucí.
Loui s úsměvem přikývl a rozešli jsme se vstříc obřím dveřím. Loui pipl nějakou kartičku a dveře se pomalu otevřeli. Vešli jsme dovnitř. Zastavil jsem se a stál na místě jako přikovaný. No to snad nemyslí vážně...
