Hledali jsme Samovo auto, ale našli jsme ho někde, kde být nemělo....
-
Louis's POV
Jedno auto bylo v druhým a z obou se kouřilo. To jedno bylo tmavě černý a to druhý bylo... Samovo.
"Ne ne ne ne. Do prdele NE!!" začal jsem řvát a já i Alan jsme se rozběhli k autům. Už jsme byli skoro tam ale zastavili nás policajti, že tam nemůžeme. "Do háje je to auto mýho kamaráda!!" začal jsem na něj řvát.
"To mě mrzí" odpověděl mi chladně policista. Kretén.
"Co se stalo? Přežili to všichni?" Zeptal se Alan, zatímco já jsem se snažil dostat ze sevření policisty.
"Ano. Ale vlastně tu byl jen jeden" řekl policista a já se najednou přestal vzpírat a narovla jsem se.
"Co?" zeptal jsem se.
"No v tom tmavým autě nikdo neseděl, mělo cihlu na pedálu, někdo to auto na něj poslal. A ten blonďák v tom dalším autě byl převezen vrtulníkem do zdejší nemocnice. Nevím co se mu stalo, ale asi něco vážného když přiletěl ten vrtulník" odpověděl nám policista a pak odešel, protože ho někdo volal.
"Ten hajzl hnusnej!!!" zařval jsem a běžel zpátky k autu. Alan hned za mnou. Nasedli jsme do auta a já se s ním obrátil. Projel jsem celou tou kolonou v proti směru a pak najel na druhou stranu a rozjel se k nemocnici. "Zavolej Niallovi a řekni mu to, a ať to řekne Harrymu. Prosím..." poprosil jsem Alana, a ten tak udělal.
Když položil mobil řekl "Niall je z toho v háji, vyřídí Harrymu že přijedeme později, že může jít domů"
"Děkuju" usmál jsem se a ještě přidal.
Zaparkoval jsem před nemocnicí a oba jsme vběhli dovnitř. Rychle jsme běželi k recepci a já hned spustil "Dobrý den, kde tady leží Samuel Foster"
"Vy jste příbuzní?" zeptala se vysokým hláskem vzrůstem malá slečna. Dokonce menší než já.
"Ne" odpověděl Alan.
"Tak to je mi líto, ale nemůžu vás k němu pustit a nebo vám podávat nějaké další informace" odpověděla slušně slečna.
Tak to ne. Přiblížil jsem se k jejímu uchu a výhrůžně pošeptal "Tak hele mladá dámo, já tady fakt nemám čas na to se s váma hádat. Tak mě neserte a pusťte mě k mýmu kamarádovi, jinak vytáhnu tu pistoli co mám v botě a už nikdy znovu neuvidíte toho vašeho psa" usmál jsem se a odtáhl se od ní. Měla tam fotku se psem, tak jsem toho využil.
Polkla a vystrašeně řekla "Je na JIPce. Dveře 8"
"Děkujeme, jste moc milá slečna" usmál se na ni Alan a vyšli jsme nahoru.
Po cestě nás někdo odchytil, dal nám modrý oblečení a odvedl nás k Samovi. Když se otevřely dveře, a já ho tam viděl prostě ležet, bylo to v háji. Ležel, po celém obličeji měl modráky a vedlo z něj asi milion hadiček. K tomu ještě nějakej zkurvenej přístroj pořád pípal. Začali mi téct slzy z očí. Nemohl jsem se ani udržet na nohou. Najednou se mi podlomily kolena a já spadl. Naštěstí mě chytil Alan, který si mě přitáhl do náruče. "Šššššš. Klid" řekl tím svým klidným hlasem. Ale slyšel jsem že brečí. On brečel, neusmíval se, brečel.
Pak se otevřely dveře ve kterých stál Harry. "Pro Boha" řekl a rychle šel ke mně. Alan mě pustil a Harry mi padl kolem krku. "Je mi to tak líto." pošeptal mi.
"Nemůžeš za to" brečel jsem, ale musel jsem mu říct že on za to přece nemůže. Můžu za to já.
"Ale jo, kdybych nebyl, Liam by tohle nedělal" odpověděl Harry.
"Opovaž se teď někam jít. Potřebuju tě... prosím" odtáhl jsem se od něj a podíval se mu do očí.
"Nikam nejdu blázínku" smutně se na mě usmál a zase si mě přitáhl do objetí.
"Musím ho zabít" zaslechli jsme najednou s Harrym.
Oba jsme se otočili na Alana, který seděl u postele a držel Samovu ruku. Tohohle Alana znám. To byl on koho jsme tenkrát našli, když se dostane do tohohle svýho módu, je to v háji. Nesmějese, on se z něj stane prostě blázen. Pozabíjel by úplně všechny.
