"Taak jo" ozval se opět Pauluv hlas "Vytáhněte pistole a na teď vyrazíte dveře. Ras. Dva. Tři. TEĎ!"
-
Louis's POV
Když jsem se probral, byl jsem v nějaké tmavé místnosti. Ležel jsem na velké posteli, chtěl jsem se zvednout, ale bránila mi v tom moje ruka připoutaná k čelu postele.
Najednou se ze tmy ozval hlas " No konečně jsi vzhůru "
Ten hlas jsem neznal. Najednou se rozsvítilo ostré světlo. U velkých kovových dveří seděl na křesle nějaký starý pán v obleku, s doutníkem v puse a černými slunečními brýlemi. Vedle něj stál Liam. Koukal na mě úplně bez emocí. Asi jeho táta? " Kde jsem sakra?" vysoukal jsem ze sebe.
"U mě doma. Je tu hezky že, tuhle místnost jsem si šetřil jen pro tebe" usmál se Liam.
"Zmlkni" řekl mu ten chlap a sundal si brýle. Teď už vím že je to 100% starej Payne. "Jsi tam kde jsi a dlouho tady budeš. Nasral si mě. Vyměnil jsi mého syna za nějakou ubohou kudrnatou děvku"
"Cože!!" zařval jsem. Harry není žádná děvka.
"Nekrič na mě nebo to nedopadne dobře" řekl v klidu Payne.
"Co po mě chcete?" zeptal jsem se.
"Já po tobě nechci nic. Já jen chci aby byl můj syn šťastný."
"A víte taky o tom že váš syn má bratra?" řekl jsem už naštvaně.
"Cože mám?" vložil se do toho Liam.
"To koukáš viď. A víš kdo to je?" usmál jsem se.
"MLČ UŽ!" okřikl mě starej Payne.
"Proč mi to nemůže říct?" zeptal se Liam.
"Proč mu to nemůžu říct?" přidal jsme se na Liamovu stranu. Když dlouho nikdo nic neříkal, rozhodl jsem se to říct. Čekal jsem že mě za to asi nechá zmlátit, ale chtěl jsem aby to Liam věděl. Pak kdyby mě zabili, třeba by Harryho chránil. "Je to Harry"
"A dost!" zařval Payne a zvedl se.
"Co?" řekl zmateně Liam. "To proto tam skočil?"
"Kam?" Byl teď zmatenej i jeho otec.
"Chceš abych byl šťastnej? Tak ho nech jít a Harryho necháme taky. Ať si spolu jsou, mně to nevadí, vážně" řekl Liam otci.
"Co? Ne. Jednou už je tady tak si s ním alespoň pohrajeme. A toho kudrnatýho spratka nenechám ani za nic. A jestli s tím máš teď nějakej problém, projedeš se v tom s nima." řekl Payne a odešel.
"Louisi-" chtěl něco říct Liam.
"Nech si to. Radši vymysli jak se odsud dostanem, hm?" řekl jsem naštvaně.
Liam přikývl a šel si sednout za mnou na postel. Divně jsem se na něj podíval. Co to dělá? "Louisi. To, to jsi myslel vážně? Harry je můj bratr?"
"Jo. Úplně vážně" potvrdil jsem mu to.
"Promiň. Promiň mi za všechno" pokračoval Liam a začínali mu téct slzy.
Bolelo mě ho takhle vidět. Mám ho konec konců pořád rád. Ještě když vidím že nic z toho nebylo z jeho hlavy. "Ne, nebreč"
"Já jsem to nechtěl. Ale táta říkal že jinak mě nebudete brát vážně a-"
"Ticho. Pojď sem" řekl jsem a Liam mě objal. Já mohl jen jednou rukou, ale bude mu to muset stačit.
