Behind the walls

1.

"Můžeš mi vysvětlit, jak je možný, že si to ještě nevyřídila?" Ozývá se  naštvaně z telefonu Max, jemuž jsem právě sdělila, že jsem nezařídila tu jedinou věc, kterou jsem dostala za úkol. Slíbila jsem mu, že zajdu do banky vyřídit náš společný účet, ale absolutně jsem na to zapomněla.

"Promiň zlato, ale měla jsem toho dneska fakt hodně." Omlouvám se mu provinilým hlasem. Jsem si jistá, že tohle uslyším ještě hodně dlouho, protože on je typ člověka, který má rád, když jde všechno podle plánu.

"Kde si teď?" Zhluboka se nadechne, aby se aspoň trochu uklidnil.

"Vycházím ze školy." Odpovím mu podle pravdy.

"Výborně, tak se sejdeme o hodinu později a ty to zatím vyřiď." Navrhne nadšeně. Já už jeho nadšení nesdílím, jelikož jsme toho dneska měli vážně hodně a já jsem neskutečným způsobem unavená. Přitom on moc dobře ví, že jsme dneska měli teorii a praxi krizového řízení, což je neskutečně složitý předmět.

"A nemůže to počkat do zítra? Jsem hrozně unavená." Pokusím se Maxe poprosit o laskavost, protože nemám úplně energii se někde v bance s někým hádat.

"Klárko, tak si to měla udělat včera, víš, že to pro mě neskutečně znamená." Vzdychne zklamaně. Mám toho v poslední dobou zkrátka moc, jelikož nám začali praxe na policii a do toho musíme dodělat bakalářskou práci, takže po nocích nespíme.

"Dobře, udělám to." Souhlasím nakonec, protože se nechci hádat. Slíbila jsem to, tak už to udělám, ať to mám za sebou.

"Děkuju zlato. V pět se sejdeme u mě na recepci." Rozloučí se a aniž by čekal na moje rozloučení, zavěsí. Nakonec telefon dávám do kapsy, zapínám do sluchátek Travise Scotta, který mě poslední dobou baví neskutečným způsobem.

"Dobrý den, myslíte, že by bylo možné si tu zařídit účet?" Přijdu k přepážce s milým, ale unaveným úsměvem.

"Jméno?" Zeptá se s absolutním nezájmem paní, která je na přepážce. Jsem si jistá, že je unavená, když tu mají denně desítky lidí, ale já jsem unavená taky, takže i když je tohle velká pobočka, myslím, že by jí minimálně pozdrav nezabil.

"Klára Kopecká a Maxim Pargan." Pokusím se jí odpovědět mile.

"Dobře, tak si sedněte na lavičku a já vás pak zavolám." Napíše si něco na papír, přičemž mi ukáže na místo, kam si můžu sednout.

Jakmile se posadím, rozhlédnu se po všech těch lidech, kteří tu jsou. Nečekala bych, že tu bude ve čtyři hodiny odpoledne tolik lidí. Jsou tu snad úplně všechny věkové skupiny od dětí s rodiči až po starší lidi.

"Slečno, můžete do zadu." Probere mě paní z přepážky z mého přemýšlení. Myslela jsem, že jim to bude trvat mnohem déle, takže jsem ve výsledku docela příjemně překvapená. Obzvlášť když jsem sledovala ty počty lidí, co tu jsou.

"Děkuju moc." Usměji se na ní mile, když jí poděkuji. Ona se na mě usměje nakonec taky, ale ten úsměv ji zase rychle zmizí ze tváře.

"Okamžitě všichni na zem, jinak budu střílet." Slyším za sebou něčí hlas. Okamžitě se otočím a zastaví se vě mně úplně všechno. Stojí tam kluk, který se ani neobtěžuje mít přes hlavu kuklu. V ruce má zbraň a v druhé ruce má celkem velkou tašku, která je plná.

Než se stihnu jakkoliv zorientovat, v budově vznikne šílený chaos. Lidi křičejí, zatímco si rychle lehají na zem. Mně chvíli trvá zareagovat, ale po chvíli si i já lehnu na zem. Ten kluk, kterému podle hlasu může být nanejvýš tak pět a dvacet se rozchází víc dovnitř, přičemž si hlídá, jestli vážně všichni splnili jeho příkaz.