Behind the walls

50.

„Si v pohodě?" Optá se táta opatrně, když se vrátí do obýváku. Kdyby byl jediný problém Max, byla bych vysmátá. Jenomže to tak není. Momentálně mám rozehranou bitvu snad na všech frontách, na kterých to jde.

„Jako myslíš kvůli němu a tý facce?" Ujišťuji se, co myslí. On se na mě podívá pohledem, který znám až moc dobře. Je mu jasné, že tohle není to jediné, co mě trápí. Někdy mám pocit, že mě zná lépe, jak já samu sebe.

„No myslel jsem, ale jak tak na tebe koukám, není to ten jediný problém." Sedá si ke mně se zvídavým pohledem. Proč na mně pozná úplně všechno? Život by byl tak jednoduchý, kdybych uměla lhát.

„Nemá asi cenu lhát, že ne?" Zkusím se vykroutit, ale marně. On se zatváří způsobem, který mi říká, že pokud to okamžitě nevyklopím, dá mi domácí vězení. Možná už jsem dospělá, on se ke mně ale nikdy nebude chovat, jak k dospělému.

„Udělala jsem dvě blbosti." Vydechnu. „Dohodla jsem se s Calinem, což je ten kluk, jak jsem ti o něm říkala, že stáhnu to trestní oznámení, jenomže to šíleně naštvalo Káju a pohádali jsme se. Pak jsem to vyčetla Calinovi, který bouchnul dveřmi." Absolutně obdivuji tátu, že má stále tu chuť mě vyslechnout a pokusit se mi pomoct.

„Znáš Káju, je to horká hlava." Snaží se mě uklidnit. Takhle hádka byla ale jiná od těch ostatních. Většinou už jsme se ten den omlouvali a volali si. Navíc nikdy nebyla takhle zlá.

„Ty si ji ale neviděl. Byla vyděšená a to díky mně a díky Calinovi, který se nechal unést a vyhrožoval mi tím, že je nechá pozabíjet, což vedlo k další hádce s ním." Zním zoufale. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, že to je někde, kam se to dostat nemělo. Nikdo z nás ale v téhle situaci nebyl, takže nevíme, co a jak dělat.

„Takže ti vadí, že kvůli němu děsíš kamarády." Uhádne, o co mi jde.

„Přesně, ale zároveň ho mám neskutečně ráda, a kdyby se tu teď objevil, skočím mu kolem krku." Přiznám. Stačí jeden jeho úsměv a všechno je zapomenuto. A děsí mě, že si budu muset vybrat mezi nimi.

„V tom případě si musíš vybrat." Mykne rameny. Děkuju tati, teď si mi sdělil novinu, kterou jsem netušila. Čekala jsem, že mi pomůže víc.

„To tam nemáš jinou radu než tuhle?" Divím se, protože zrovna táta ví odpověď na všechny otázky světa.

„Ne, nemám." Zasměje se, mému zoufalému výrazu. Aspoň někdo se baví. „Tohle je na tobě. Evidentně ho máš ráda, což nechápu, brát ti to ale nebudu. Láska je zvláštní a člověk si nevybírá. Jenom buď opatrná a mysli na to, že Kája s Kubou jsou s tebou už pár let." Mluví vážně a zvedá se z gauče. Musí být unavený, celou noc měl službu.

„Nějak to zvládnu." Zakývám hlavou. Jsem zklamaná a cítím se neskutečně sama. Calin odešel, Kája taky a Kuba ji teď někde uklidňuje. Jediný, kdo mi díky bohu zbyl, je táta.

„Zkus ji zavolat, třeba tě ráda uslyší." Promluví ke mně, ještě než odejde do druhého patra. To bych ale musela sebrat odvahu.

...

Dva dny. Tak dlouho jsem zavřená doma, aniž by se mi Kája ozvala. Jediný s kým jsem mluvila byl Kuba, který mi ale řekl, že se nemám snažit. A tak jsem to vzdala. Nechci to ještě zhoršit. Čím déle spolu ale nemluvíme, tím víc ji mám potřebu říct pravdu. Třeba se přestane bát.

Nakonec se ještě naposledy upravím zrcadle a podrbu Mazla, který si už definitivně ukradl tátovu botu. Beru si klíče od auta a nasedám do něj s cílem promluvit si konečně s Kájou. Vadí mi to, co se mezi námi stalo s chci to napravit.