Behind the walls

46.

"Kláro?" Ozve se z telefonu hlas, který mi udělá radost, jak malému dítěti zmrzlina. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak vynalézaví jsou.

"Caline." Zapištím, ale pak se uklidním. Nechci, aby mě ještě někdo slyšel.

"Nazdar prcku." Zasměje se ztěžka. Ještě asi nemá ránu poradně zahojenou. Je to ale chvíle od toho večera, kdy ho postřelili, proto se není čemu divit.

"Můžeš mi vysvětlit, co tě to napadlo pořídit psa, obzvlášť téhle rasy? Víš jak bude velikej?" Vybalím něco, co se mi honí hlavou už celkem dlouho. Vzhledem k tomu, že jsem u táty přechodně, než si najdu něco svého bez Maxe, budu pak muset hledat barák se zahradou, z čehož nejsem nadšená. Tohle nedomyslel.

"Chtěl jsem, aby si někoho měla, když si se teď rozešla s tím poldou." Řekne znovu s těžkým výdechem. Štve mě, že dostal ránu za Terezu, která se ukázala, že není Tereza, ale Bára z protidrogového. Jak se říká: pro dobrotu na žebrotu.

"Jak víš tohle?" Můj hlas zní zděšeně, protože mě trochu zaráží fakt, že ví i o tomhle. Je něco o čem neví? On o mně ví skoro všechno, já o něm minimum. To budeme muset změnit.

"Vím všechno, zvykej si." Mluví hlasem, který už znám. Je hravý a posměvačný, škoda jen, že nemůžu vidět jeho úšklebek.

"V tom případě víš, že jsem zatím oddálila podání trestního oznámení. Pokud to ale neudělám, budou mít potřebu zjišťovat, proč jsem to neudělala." Začnu na vážné téma, zatímco vyjíždím z parkoviště. Telefonovat za volantem se možná nemá, kdo z nás to ale reálně dodržuje?

"Neboj, myslím na všechno." Uklidní mě, nebo se o to aspoň pokusí. "Jenom se nelekni, až ti budou chodit výhružky, jo? Svedeš to pak na to, že se bojíš. Co ty na to?" Přijde s nápadem, který není marný. Otázka je jestli to bude stačit. Za zkoušku to ale stojí.

"Ty si génius." Pochválím ho s úsměvem na tváři. Nikdy by mě nenapadlo, že budu zrovna s ním řešit, jak obejít policii. "Kde vůbec si?" Přestanu mít úsměv na tváři. Chtěla bych ho zase vídat každý den. Nemám se teď s kým hádat a pošťuchovat.

"Blíž než si myslíš." Mluví v hádankách, což nemám ráda. Až budu chtít luštit hádanky, koupím si knížku s hádankami.

"Což znamená?" Ptám se otráveně, aby pochopil, že se mi tohle nelíbí. On se mému hlasu zasměje a pak chvíli mlčí.

"To znamená, že až za tvým zadkem nebude deset hlídek, třeba to nějak vymyslím." Problém v tom, co právě řekl je, že za mým zadkem budou vždycky policisté, minimálně do doby, než je všechny pochytají, což se vylučuje s tím, že bychom se mohli vídat.

"Taky to ale může znamenat, že právě ležím v pokoji, jehož zdi mají světle modrou barvu a jeho majitelka odjela na nákup." Hraje si se mnou, jako to dělá každou chvíli.

"V tom případě bych tě ráda upozornila, že majitelka toho pokoje je právě před domem, takže pozná, jestli říkáš pravdu." Vystoupím z auta a s milionem věcí vcházím do domu. Táta už tu není, což jsem čekala, má totiž službu. Nepochybuji ale o tom, že by o tom Calin nevěděl, proto by mi dávalo smysl, že tu vážně je.

Jakmile vejdu do obýváku, ze kterého vedou schody do druhého patra, vidím, že tu pes není. Za to ho ale slyším běžet z druhého patra. Další důkaz o tom, že by tu mohl být.

"No nazdar Mazle." Podrbu ho na hlavě, zatímco je štěstím bez sebe. "Máme návštěvu?" Zeptám se ho, jakmile se rozejdu do druhého patra. Mazla nechám za sebou, jelikož objevil hračku, kterou jsem mu vzala a je o dost důležitější než já.

Jakmile ale přijdu do pokoje, nikdo tam není. Zamrzí mě to, nebudu lhát. Těšila jsem se, že ho potom všem uvidím a budu mu moct říct věci, které můžu prozradit jenom jemu. Mám pocit, že mi tu nikdo kromě táty nerozumí.

V tu samou chvíli, kdy zklamaně vydechnu ucítím něčí ruce na mých očích. Ty ruce znám až moc dobře.

"Jak jsem slíbil, už ti lhát nebudu." Zašeptá do mého ucha, až mi naskočí husí kůže. Do mých žil se začne uvolňovat hormon štěstí, až se nakonec otočím a nadšením ho obejmu. "Au prcku, to bolí." Upozorní mé splašené hormony, díky kterým můj mozek nepřemýšlí nad tím, že byl postřelen.

"Promiň. To jsem nechtěla." Pustím ho okamžitě, celá vystrašená. Nerada bych mu potrhala stehy.

"To je dobrý, nebýt tebe, už bych byl někde v base." Rozejde se do postele, i když lepší a přesnější výraz by byl spíš dokulhá.

"Vrátili se pro tebe kluci aspoň?" Lehnu si k němu opatrně, zatímco nasaju jeho vůni.

"Čekali na mě a šli se podívat, kde jsme. Nakonec to nebylo zas tak hluboký, ale zásahovce bych asi neutekl." Pohladí mě po vlasech do kterých mi pak dá pusu. V tenhle moment už nepochybuji o rozchodu s Maxem.

"Jak jste se odtamtud vůbec dostali?" Podívám se na něj zvědavě. Neumím si představit, jak vypadala jejich úniková cesta.

"Ten tunel vede do lesa, kde máme auta. Přesně pro takovéhle situace." Vysvětlí. Ale tak pokud si hraješ s policií. Musíš být o pár kroků napřed, jinak tě chytí.

"Víš, že kdybych se mohla vídat s rodiči a kamarády, klidně bych u vás zůstala? Svět tam byl jednodušší." Vyslovím svoje myšlenky nahlas. Jediné co mi chybělo byla rodina. A i když je rodina to nejdůležitější, nezměnila bych to, co se stalo. Jsem blázen, ale vážně bych to už neudělala.

"Tady někdo změnil názor." Rýpne si do mě. Možná ten názor budu zase muset přehodnotit, aby nebyl tak sebevědomí. "Ještě aby si přestala být feministka a bude to dokonalý." Neodpustí si další poznámku, za kterou už ho plácnu po rameni.

"To se stane, až všechny země ne světě budu moct říct, že v jejich zemi existuje rovnost mezi ženami a muži, do tý doby budeš muset poslouchat moje výlevy." Vycením na něj nevinně zuby. Tohle je věc, kterou nikdy nepřestanu prosazovat. Jsem žena a vážím si toho, že jsem svobodná.

"Schválně, věděl si, že..." Začnu, ale on mi zácpě pusu.

"Ne už ne. Vím, že máte menší plat, vím že v některých zemích ženy nemůžou studovat. Dokonce vím, že v Americe zakazují potraty a berou ženám antikoncepci. Všechno to vím, takže už nemluv, děkuju." Vyjmenuje to o čem jsem chtěla mluvit. Ten kluk mě vážně štve. Tohle je důležité téma a on ho zlehčuje.

"Tak si trhni nohou." Začnu se zvedat naštvaně z postele. Musím si ho nějak vychovat, přeci ne?

"Nikam nejdeš, ještě jsem si tě neužil." Stáhne mě zpět za ním. Zatím mám ale pocit, že on vychovává mě.

"Tak to budeš muset zrychlit, protože sem za chvíli přijedou dvojčata. Máme mít něco mezi pyžamovou party a filmovým maratonem." Vzpomenu si na něco, na co bych malém zapomněla. Jako omluvu mu dám pusu, která se začne postupem času trochu zvrhávat. Už se mi ale nějak odolávat nechce.

V něm, jakoby se objevilo něco, co jsem ještě neměla tu šanci poznat. Dostane mě pod sebe, jako to dělá pokaždé a zajede mi prsty pod triko. Na to že byl postřelený je docela obratný.

"Nejsem si jistá jestli to stihneme." Pokusím se oponovat, když se začne věnovat mému krku, ale nemyslím si, že by ho zrovna tohle zajímalo. Tak Kuba s Kájou prostě počkají.

"Jak dlouho máme?" Zareaguje nakonec, až mě samotnou překvapí.

"Dvacet minut." Vydechnu už ztěžka.

"Času dost." Zašeptá, čímž mě přesvědčí o tom, že Kuba s Kájou můžou počkat. Nenávidím, jak mnou manipuluje. A ještě horší je, že sebou manipulovat nechám. Kam se poděla ta holka, co na něj mířila zbraní?

...

Asi zklamu spoustu z vás, ale nějak se mi do sexuální scény nechtělo, takže se omlouvám. Jinak jsem se vrátila domů a inspirace je pryč. Začínám zjišťovat, že nejlépe se píše, když nejsem doma.

Snad se kapitola líbila a zítra odjíždím pryč na hory, tak snad po cestě něco napíšu. Zatím na sebe dávejte pozor a posílám hodně lásky ❤️❤️.