Behind the walls

45.

"Jsem doma." Odemknu dveře a zakřičím na dům. V předsíni se okamžitě objeví táta s úsměvem na tváři a zástěrou na sobě. Jeho krásný outfit i vůně domu mě přesvědčí o tom, že dělal moje nejoblíbenější jídlo.

"Všechno v pořádku? Jak to probíhalo?" Vyptá se, jakmile ho obejmu.

"Milion otázek na který jsem musela odpovídat." Myknu rameny, zatímco si unaveně sednu k jídelnímu stolu. "A taky jsem se rozešla s Maxem." Přiznám tu horší část dneška. Chtěla jsem se vážně rozejít v klidu, nenapadlo mě, že zareaguje takhle.

"To si děláš srandu? Co se stalo? Vždyť jste spolu byli šest let." Diví se, ale u toho nezapomíná míchat koprovku.

"Nevím, asi mě ty dva měsíce změnili. Neměla jsem pocit, že bych s nim byla šťastná." Přemýšlím nahlas. Sama nevím, jaký byl ten důvod. Důležitý byl ten pocit, který jsem z toho všeho měla. "A taky mi byl nevěrný, když jsem byla pryč." Přidám další důvod, který tomu nepomohl. I tak to ale nebyl ten stěžejní důvod.

"Dala si mu aspoň pěstí?" Zasměje a já se k němu přidám.

"To víš že jo. Zmlátila jsem ho před celou stanicí." Kroutím hlavou nad jeho nápadem.

"Škoda, tak to udělám já, až ho uvidím." Vyhrožuje, ale moc věrohodně nepůsobí. Jeho zástěra mě spíš nutí se smát. Ve výsledku jsem ale ráda, jak to vzal. Bála jsem se, že mi to třeba bude vymlouvat, protože ho měl celkem rád. Díky bohu mi ale do ničeho mluvit nechce.

"Můžu se ti s něčím svěřit?" Promluvím už vážně. Chci mu říct něco, co jsem ještě nikomu neřekla.

"Co se děje?" Objeví se mu v tváři zděšení. "Chceš vědět o tom, co se stalo tenkrát?" Sedne si ke stolu, jakmile si sundá zástěru.

"To taky, ale tohle se netýká Davida, týká se to toho druhého kluka." Sypu to ze sebe, jako z chlupaté deky, protože se bojím odsouzení.

"Neříkej mi, že si těhotná." Zatváří se zděšeně, ale směje se. Tohle dělá vždycky, aby trochu zlehčil situaci, když přijdu s nějakým problémem. Vtipný to ale nebude v moment, až budu těhotná.

"Ne, to snad proboha ne." Uklidním ho. "Zjistila jsem, že ho mám ráda, toho kluka. Nejdřív jsme se nenáviděli, ale potom jsme si nějak povídali, až jsme zjistili, že jsme si neskutečně podobní." Odtrhnu pohled od toho tátova, protože si přijdu hrozně. "A mám ho ráda asi fakt hodně." Vydechnu věc, kterou jsem si do teď měla problém přiznat. Jak jsem ale bez něj, uvědomuji si to víc a víc.

"Co se škádlívá, to se rádo mívá." Usměje se lišácky. "Neubližoval ti ale nějak?" Změří mě pohledem.

"Jo, ale já jemu taky, ta šikana byla dost vzájemná." Přiznám se vzpomínkami.  "Byl to ale on, kdo mi dovolil ti zavolat." Připomenu aspoň něco, aby nedošlo k úplnému odsouzení  Calina.

"Hele, kdybych byl ten přísný táta, nechal bych tě zamknout do věže, protože mafián je velký ne. Pokud ho máš ale vážně ráda a není to zlý člověk, nebudu ti v tom bránit. Podívej se na Maxe, je u policie, ale je to absolutní idiot." Pohladí mě po hřbetu ruky společně s podporou, kterou jsem potřebovala.

"Jenom mi slib, že na sebe dáš pozor. Přišel jsem o tebe jednou, nechci o tebe přijít nadobro. Není to sranda a může se ti něco stát. Navíc nezapomínej na to, že tě unesli." Jeho hlas zní vážně. Chápu ho a nemám v plánu se dát k obchodu s drogami.

"Neboj tati, dám na sebe pozor. Slibuju, už o mě nepřijdeš." Chytnu ho za ruku taky. Nechápu, jak to zvládnul a ještě víc nechápu, že to bere takhle po tom všem.