Behind the walls

49.

Přátelé. Momentálně jediná věc, která mi tvoří úsměv na tváři. Nebýt tohohle seriálu, byla bych někde schoulená v klubíčku a brečela. Jak jsem ale řekla, mám se na tolik ráda, že brečet nebudu. Když je schopný mi na slova miluju tě odpovědět něco ve smyslu, že to zašlo daleko, zaslouží se maximálně tak ránu pánví a ne slzy.

Nakonec Přátele vypínám po konci svého oblíbeného dílu a koukám na telefon. Čekám telefon od Káji, ale ještě stále asi nevychladla. Je jen otázka jestli vůbec někdy vychladne. Možná bych ji prostě mela říct pravdu. Zasloužila by si vědět, že se ji nic nestane, nebo v to aspoň doufám.

Zničehonic na mě skočí Mazel, díky čemuž jsem vtažena zpět do reality. Chce házet prasečí ucho, které smrdí neskutečným způsobem. Nezuším, proč mě napadl tak hloupý nápad. Jsem si ale jistá tím, že tohle jsem koupila naposledy.

Oslintané ucho beru do rukou a házím mu ho ven z domu. Mazel vyletí, jak o závod a mizí někde na zahradě. Docela mu závidím jeho energii. Už od rána tu běhá a skáče.

Jakmile si Mazel lehne, beru telefon do ruky znovu. Chci zlepšit aspoň tátovi náladu, až se vrátí z práce. Myslím, že čím dřív se s Davidem poznají, tím lépe. Možná mám velká očekávání, každopádně bych byla neskutečně vděčná, kdybychom mohli být aspoň trochu rodina.

„Ahoj Davide." Promluvám do telefonu, když někdo telefon na druhé straně zvedne. Volám z telefonu, který jsem dostala od Vaška před obchodem. Prý se nedá vystopovat, tak ho používám.

„No nazdar. Co chceš?" Ozve se tentokrát jeho hlas Je plný ironie a sarkasmu. I tak ale nezní zle nebo jedovatě. Třeba je i rád, že mě slyší.

„To ti nemůžu volat jen tak? Teď už si můj starší bráška, takže na mě musíš dávat pozor." Pohraji si slovem bráška, protože si dokážu představit, jak se musí tvářit.

„Ty si mi chyběla." Slyším, že se směje. Neviděla jsem ho v podstatě od večera, kdy se to všechno nějak zvrtlo. Řekl mi, že pojedeme den potom a odjel. Pak už jsme se neviděli.

„To jsem ráda. Mám na tebe ale prosbu." Přejdu k jádru věci rovnou. Táta má být každou chvíli zpátky a mně se nechce to řešit před ním. Bude to takové překvapení. „Nechtěl by si se někde sejít a potkat se s tátou?" Vyložím karty na stůl. Je to něco, co bych chtěla. Myslím, že by si to měli vyříkat.

„Ty ses zbláznila. V žádným případě." Vyhrkne. Dobře, možná z toho není nadšený, ale i tak, ho dokážu přesvědčit. Tím jsem si jistá.

„Davide, potřebujete si to vyříkat. Nebo se ho snad bojíš?" Pozvednu obočí a pousměji se. Vím, jak na něj. A jestli tohle nezabere, přestávám s tím, co studuji. Nikým jsem si nebyla tak jistá, jako jeho osobností a jak na ní.

„Nebojím, jenom se s tím kokotem nechci vidět." Vyjekne ze začátku. Slyším v telefonu, jak zrychleně dýchá. Bojí se. Samotný David Kopecký má strach. Tak tohle mi zvedlo náladu.

„V tom případě o co jde? Tátu to mrzí a ty už si se dost vyřádil. Teď je čas si to vyřídit. Neznamená to, že budete nejlepší kamarádi." Pokouším se ho přemlouvat dál. Cítím, že by to mohlo vyjít. On dlouhou chvíli mlčí, evidentně přemýšlí. Vím, že to není jednoduché, ale musí to zvládnout, když se rozhodl mě unést.

„Kláro, tohle po mně nemůžeš chtít." Snaží se mě vyvést z míry. Kamaráde, dokud se vy dva neuvidíte, budu otravnější jak bzučící komár v noci.

„Můžu a budu neúprosná dokud na to nekývneš. Táta toho lituje a chce si s tebou v klidu o všem promluvit. Nic ti nezazlívá, jenom si to chce vyříkat." Zním klidně, ale neúprosně. Tohle je teď pro mě šíleně důležité. Vím, že se bojí, já taky, ale tohle zvládneme.