Behind the walls

57.

„Vstávej." Probere mě hlas, který ale nepatří Davidovi. Co ten by tu ale taky dělal. Bůh ví, co teď dělá Kláře. Otevírám oči a vidím Erika, nebo jak se ten kluk jmenuje. Myslím, že jsem s ním jednou řešil nějaký obchod. A teď budu rád, když mě rozváže, jaký to paradox.

„Co s ní máte v plánu?" Moje myšlenky se motají jenom kolem ní. Nemůžu uvěřit, že vážně šla. Je blázen.

„To je teď jedno. Mám tě odvést někam do města a pak poslat fotku Davidovi. Zvládneš neudělat nějakou blbost, nebo tě mám nechat na tom křesle?" Hraje si. Teď ví, že má navrch. Dlouho tomu ale tak nebude..

„Vypadám, jako že bych ti chtěl rozbít držku?" Podívám se po něm. Na chvíli se zastaví, ale pak i přes moji jedovatou poznámku provazy rozváže. Myslím, že je mu jasný, že jsem rád, že se postavím.

„Ty vždycky." Rýpne si a povolí poslední provaz. Já se pak postavím a pomalu se rozejdeme do schodů. Nasedávám si do jejich černého Audi SUV, které vlastníme i my. Musím se usmát, tohle auto máme snad všichni.

„Co si s ní máte v plánu?" Prolomím ticho po chvíli jízdy.

„Vážně se ptáš zrovna ty? Děláš, jak kdybys to nevěděl." Sleduje mě pobaveně. Jsem rád, že to bere se smíchem. Doufám, že se bude smát, až mu budu mířit zbraní k hlavě. Za tohle totiž zaplatí, za tohle zaplatí všichni. Jestli mě chtěli naštvat, povedlo se jim to.

„Víš, jak se to říká, ne? Kdo má rodinu, nemůže dělat v tomhle byznysu." Jeho pobavený výraz je přímo nadšený. Nikdy víc jsem si nepřál nikoho tak praštit, jako jeho, právě teď. „Což je jeden z důvodů, proč si ještě naživu. Davida bavilo, jak si to prožíval." Tak v tomhle je ten kámen úrazu. Mají pocit, že nám to tímhle vrátí.

„David vás zničí. Moc dobře víte, že to my jsme ty nejlepší. Nemůžete nám konkurovat." Bodám ho svým pohledem. Vím, že nám nesahají ani po kotníky.

„To možná jste, ale my máme Kláru. Už to chápeš?" Mrkne na mě. Že ho praštím?

„Uvědomuješ si, že nikdy neupřednostníme holku před obchodem? Takže jestli si myslíte, že je Kára nějakou pojistkou, myslíte blbě." Pousměji se. Oba ale víme, že kdybych se měl vzdát toho, co mám, udělal bych to. Obzvlášť když vím, že ona by udělala to samý.

„Zajímavý, protože předtím to tak nevypadalo." Kouká se z okna ven, čímž končí debatu. Oba moc dobře víme, že Klára je důležitá. Momentálně je pro mě důležitější než všechny obchody, které máme rozjednané, což je to děsivý. Tohle se nemá dít, tohle není dobře.

Půl hodiny. Tolik času uplyne, než zastavíme. A oni mě jako na povel vyhodí z auta. Celou tu dobu přemýšlím jenom nad tím, jak ji dostat ven. Tuhle akci musí řídit David. Nejsem schopen racionálně přemýšlet Proto beru telefon, jež je skoro vybitý a vytáčím Davida.

„Kurva, kde si? Můžeš mi říct, proč si nebral telefon?" Vybalím bez pozdravu. Klára to tu celý musí zachraňovat místo nás. Tohle se nemuselo stát, kdyby David dělal to, co má.

„Ty vole, radši zmlkni a přijeď pro mě. Máme pár problému k řešení." Není to úplně problém, je to průser, to si ale všechno vyřídíme.

„Dobře pošli mi souřadnice a pošlu ti tam kluky." Zavěsí. Dělám tak jak mi řekne a čekám na kluky, kteří přijíždějí do dvaceti minut. V autě čekám Davida, protože je každá minuta důležitá. Davida v autě ale nenacházím. Je tam pouze Willy za volantem.

„Ty teda vypadáš." Otočí se ke mně s jedovatou poznámkou. Můj pohled mu ale prozradí, že na tohle nemám náladu. Jsem plný vzteku a mám sto chutí někomu ublížit. Takhle vytočený jsem ještě v životě nebyl.