Behind the walls

18.

„Kláro, vstávej kurva." Probudí mě hlas ze spánku.

„Co se děje, chci spát." Zabručím nepříjemně. Sice je venku ještě šero, ale dost pravděpodobně mám otřes mozku z té rány, kterou Calin vyvinul a z té následné rány o zem, takže je pochopitelné, že jsem unavená.

„Já ti ale říkám vstávej." Řekne opilecky, ale ostře Marek znovu. Já se neochotně zvednu, u čehož otevřu oči. On stojí ve dveřích se zbraní v ruce a míří na mě. Možná je to tím, že jsem rozespalá, možná tím, že je můj mozek oteklý, každopádně moc nechápu, co se momentálně děje.

„Nechceš se nejdřív uklidnit?" Zívnu si unaveně. Asi bych měla být vyděšená, ale nevěřím tomu, že mě zastřelí. On je totiž ukázkový případ sraba, který sice vyhrožuje, ale nic neudělá. Jeho doména je bonzování a házení špíny za zády osob, které chce zničit. Kdyby Petra chtěl zabít, udělal by to. Místo toho ale radši čekal na jeho chybu, kterou potom neskutečně rád nahlásil klukům.

„Jak se mám uklidnit, když mě kvůli tobě vyhodili." Zavře za sebou dveře, přičemž zavrčí.

„Kvůli mně? To ty si mi do pití nasypal drogy a pak se to snažil hodit na Petra. To kvůli tobě ho zabili a to nemluvím o té holce, která tu byla přede mnou." Rozmáchnu naštvaně rukama. Jestli něco vážně nesnáším, tak je to fakt, že na mě svádí věc, za kterou nemůžu.

„To ty si jim to ale řekla." Mává na mě zbraní a uznávám, začínám být trochu vyděšená. To mu ale nesmím ukázat. Nemůžu totiž zapomenout na fakt, že je opilý, což způsobuje jeho nepředvídatelnost. Kdyby mě ale zase chtěl zabít, nenamáhal by se mě budit.

„Já? To ty si začal, já jsem bránila člověka, na kterého si začal bonzovat, jak někde ve školce." Zvednu svůj hlas, protože začínám být naštvaná. Sice jsem ráda, že už ho tu nebudu vídat, každopádně tu nebudu poslouchat něco, co není pravda.

„Kurva, drž už hubu." Zařve způsobem, že se leknu a cuknu sebou. „Kvůli tobě se teď musím odstěhovat, což pro mě znamená, že mě najdou policajti, jelikož si jim dala naše jména." Říká, zatímco mu nabíhá žíla na čele. Koukám, že mu to vadí víc, než bych čekala, dost pravděpodobně z důvodu, že ví, že skončí ve vězení za to všechno, co udělal. Mám ale pocit, že jemu by byl trest smrti málo.

„Víš co? Jestli mě chceš zabít, tak to udělej, jinak si půjdu lehnout." Sednu si zpět na postel. Jsem sice vyděšená k smrti, ale snažím se na venek zachovat aspoň trochu chladnou hlavu. Nesmí poznat, že se bojím.

„Co se to tam děje?" Uslyším hlas Calina za dveřmi. Ty následně otevře a kdy mu dojde, že na mě Marek míří zbraní, vytáhne tu svojí. Bravo, teď tu na sebe bude každý mířit zbraní a budeme hrát hru, kdo jí vydrží držet déle.

„Polož tu zbraň Marku." Zakroutí Calin hlavou nad tím, o co se Marek snaží. Marek už nepůsobí tak klidně, což děsí mě, jelikož nevím, jak se bude chovat. Zoufalí lidé totiž dělají zoufalé činy a to že on je momentálně zoufalý hodně.

„Ne, protože moc dobře víme, že jakmile ji položím, nevyjdu ven." Odmítne udělat to, co po něm Calin chce. „Navíc jsem nic tak hrozného neudělal." Obhajuje se znovu, jako to dělal před chvílí. Z mého pohledu udělal to nejhorší, co mohl, ale to je jen můj skromný názor.

„To ale nevyjdeš stejně." Pronese Calin ledově, což neděsí jenom mě, ale i Marka, podle toho, jak se na mě podívá. Místo toho aby tu zbraň ale položil, ji nabije. To už ve mně vyvolá dost znatelnou úzkost z toho, že tu spoušť vážně stiskne.