Behind the walls

63.

Deset minut. Tak dlouho čekáme v autě s Calinem na Davida, který je nervózní. Řeší každý detail, řeší úplně všechno, až na to, že neví jednu podstatnou věc. Táta ho uvidí rád ať už bude mít červené triko nebo to modré. Davidovi na tom ale asi záleží, i když se snaží dělat, že ne. Vidím to na něm, tak jako je na mně vidět, že miluju to zvířátko vedle sebe.

„Myslíš, že někdy vyjde ven?" Klepe prsty do volantu Calin. Myslím, že ten už toho má plný zuby. Tomu ale nikdy moc nezáleželo na tom, co si o něm lidi myslí. A tak k tátovi nakráčel a nechal si dát pěstí. Nakonec si podali ruku a bylo to dobrý. Mám pocit, že takový David ale není.

„Nech ho, záleží mu na tom. Je to jeho táta, kterého nikdy nepoznal." Chytím jeho ruku, aby přestal bubnovat do volantu, jinak totiž zešílím.

„Vidíš a já jsem ho poznal. Dost možná mu závidím život bez fotra." Vyplivne to slovo, jakoby to bylo to nejhorší, co existuje.

„A jak to vypadá teď s tvým tátou? Ozval se ještě?" Zajímám se. Nikdy jsme spolu tohle téma moc neřešili. Tohle je pro něj to samé, co je pro mě pobyt ve sklepě. Ještě nám bude chvíli trvat, než se otevřeme i v tomhle nejbolestivějším místě.

„Ten? Ten se teď ozývá jednou do týdne a myslí si, že potom všem s ním ještě budu mluvit." Kroutí hlavou. Jeho stisk ruky zesílí, čímž mi dá najevo, že mi věří. Dává mi tím najevo, že nechce, abych odešla. To já ale nemám v úmyslu.

„Dal si mu najevo, že s ním nechceš mít nic společného?" Možná je to blbá otázka, možná ale ne. Někdy se bojíme říct lidem pravdu a tak čekáme, že se přestanou ozývat. Jenomže ty, kteří o ten kontakt s námi vážně stojí vytrvají. A je jenom na nás, kdy jim tu pravdu řekneme.

„Kláro, já mu dal regulérně najevo, že bych si přál, kdyby chcípnul, a on se na mě obrací snad ještě víc. A nechápe, že se mi tím akorát vrací to, co jsem v sobě pohřbil někde hluboko." Bolí to, ja vím. Jenomže někdy ten nahoře chce, aby to bolelo.

„Jsem tady." Vyleká nás s Calinem David. Oba jsme byli zabraní do naší konverzace, že jsme si nevšimnuli toho, že vychází z domu.

Calin tak vyráží a začíná konverzaci s Davidem na téma zbraní. Absolutně nemám ponětí o čem se baví a tak koukám z okna. Calinova ruka je na mém stehně, čímž mi dává najevo, že i když řeší švýcarské a italské značky zbraní, je tu se mnou.

A zatímco oni vykládají a hlasitě debatují, přemýšlím nad jednou jedinou věcí. Proč by měl Calinův otec ho potřebu takhle týrat svojí přítomností, když ví, co mu v dětství dělal? Proč se s ním chce vidět? To je mu jedno, že ubližuje svému dítěti. Ještě z něj dělá někoho, kdo není hoden lásky?

Neměl by se naopak snažit být k němu hodný? Dát mu najevo, že se omlouvá, že udělal chybu a že to chce udobřit? Neměl by to zkusit udobřit láskou, místo ponižováním?

A já nechci říct, že byl Calin od začátku dobrý člověk. Dokázal se ale změnit. A ublížil mi, hodně krát. Bože můj, jak jsem ho za to nenáviděla. Nakonec ale přišel, omluvil se a choval se tak, aby mi to vynahradil. Což je ten způsob, jak by se člověk měl zachovat. Potom už je jenom na tom člověku, kterému bylo ublíženo, jestli chce odpustit nebo ne.

„Zlato jsme tady." Vyruší mě Calin z mého světa. Zrovna mě napadali tak dobré myšlenky. Zvedám se nervózně, ale nakonec z auta vstupuji s úsměvem na rtech a společně s dvojicí kluků, které táta dost pravděpodobně zabije, se rozcházím ke dveřím. Táta o nás ví, jenom jsme mu řekli, že tu budeme o trochu později.