Behind the walls

55.

"Vyhrožoval mi, že když to neudělám, bude ti střílet do kolene. Promiň." Šeptám. Bojím se, že to dopadne tak, jak ten idiot říkal.

"No jasně." Protočí oči. Je naštvaný, chápu ho. Byla bych taky. Jenomže na moji obranu, já jsem mu to nakonec všechno odpustila. Včetně hry, kterou na mě hrál, aby se zavděčil Davidovi. A to udělal mnohem horší věc. Já na něj prostě nedokážu být dlouho naštvaná. Ne když se mi omluví.

"Ty mi nevěříš? Myslíš si, že bych skočila kolem krku cizímu klukovi, který tě řeže nožem? Ale víš že vlastně jo? Nechávám se za poslední tři měsíce unést po druhé, jen tak. Asi jsem se v tom našla, když nad tím tak přemýšlím. Že jsem to nezačala praktikovat dřív?" Ukazuji mu, že zrovna k takovému idiotovi, jako je David bych dobrovolně kolem krku neskočila. Nevím, co si o mně myslí, ale děsí mě to.

"Tak skočilas do postele mně a Petrovi." Zasměje se. Není to ten příjemný smích, který je pro mě jak pohlazení po duši. Je to ten zlý a posměšný smích. Ten který mi má ublížit stejně jako jsem já ublížila jemu.

"Tohle si o mně myslíš?" Jsem udivená. Vím, že z něj mluví vztek, i tak ale nevěřím tomu, co řekl. Jestli si o mně tohle myslí, proč se mnou je? "Že jsem nějaká holka, který nestačí jeden?" Bolí to. Ale bolet to má. Vrací mi to, co jsem udělala.

"No evidentně nestačí, když se oblizuješ s tímhle debilem." Jemu se to říká. Nejsem na tohle všechno, co se děje, trénovaná. Nejsem zvyklá aby ubližovali mně nebo mým blízkým. Nikdy jsem nechtěla být policistou natož pak někým, jako je Calin. Chtěla jsem pomáhat jako psycholog někde na základně, někde v bezpečí.

"V tom případě minřekni, co jsem měla dělat. Měla jsem mu říct ne? Potom by si na mě zase křičel, že to nic nebylo a že jsem to měla přežít. Myslíš, že se chci koukat na to, jak ti budou střílet do kolene, strhávat nehty a řezat tě nožem? A myslíš, že bych měla radost z toho líbat nějakýho idiota potom, co jsem ti řekla, že tě miluju? Protože jestli jo, tak si ještě větší udiot než je tenhle." Používám ostrá slova. Někdy potřebuje profackovat, aby se probral a došli mu některé věci.

"Větší idiot jak on?" Pronese dotčeně. A má to.

"Ano si. Chováš se totiž přesně tak, jak on chtěl, aby ses choval. Si naštvaný a nepozorný. Tohle chtěl. A daří se mu to." Pokouším se, aby pochopil něco, co jsem já už pochopila. Nevím, co mají v plánu, každopádně nechtějí, abychom táhli my dva za jeden provaz.

"Takže jak se mám chovat? Mám ti skočit kolem krku?" Třeští nevěřícně oči. Někdy mi přijde citlivější jak já v době svých dnů. A to že já jsem hodně citlivá.

"Ty vole." Zakroutím hlavou. "Ne nemáš. Buď naštvaný, ale až se odsud dostaneme. Času pak budeš mít dost. Ale teď už to stejně nevrátím a ty s tím nic neuděláš. Tak se aspoň teď zkus soustředit na něco jiného. Omlouvám se a mrzí mě to, ale jestli to znamená, že ti nic neudělají, nevrátila bych to." Vydechnu, co mám na srdci.

"To je výborný." Tváři se snad tak kysele, jak jen může. Působí vtipně. Smát se ale nechci. Nemuselo by to dopadnout dobře.

"Tak jinak, jsem já na tebe naštvaná protože jsem teď tady a dost pravděpodobně umřu? Nejsem, ale budu. Teď to ale nemá cenu. Jediný co ten kluk chce je, abychom se rozhádali. Takže se buď člověk tak jak chce on nebo tak jak chci já. Je to na tobě." Dostává na výběr.

"Si to nejotravnější stvoření na světě." Kroutí hlavou. Neříká nic, co bych nevěděla.

"Děkuju. Snažím se." Zazubím se, což ho donutí se zasmát. Jsme na dobrý cestě. "Ne vážně omlouvám se." Zvážním zase.