Behind the walls

10.

"Já bych si dala džus." Odpovím číšnici na její otázku, co si dám. Ta jenom zakývá hlavou a odejde.

"Co na mě tak koukáš?" Usměje se na mě, když si opřu hlavu a ruce. Sleduji jeho modré oči, které na mě koukají a všímám si jejich zvláštní barvy.

"Čekám až mi řekneš něco o sobě, jak si slíbil v autě." Prozradím mu, o co mi jde. On o mně ví evidentně všechno, já o něm ale nic, což mi trochu vadí. Nerada jednám s lidmi, které absolutně neznám, což mám už od mala. Jsem zkrátka zvědavá holka.

"Co by si přesně chtěla vědět?" Zeptá se a složí si ruce do dlaní, stejně jako já.

"Cokoliv, protože jediné co to tobě vím je, že máš kocoura jménem Purpur a jmenuješ se Petr." Vysvětlím mu, že o něm vím vážně málo.

"Dobře sice nevím na co ti to bude, ale když na tom trváš." Vydechne poraženě a sedne si pro změnu normálně. "Jsem kluk se základním vzděláním, protože mě škola nebavila. Bydlím u svojí babičky, jelikož mě vlastní fotr vyhodil z domu a zároveň vykrádám banky. Proto jsem teď taky tady nebo u Calina, protože u babičky stojí zásahovka a snaží se mě najít." Řekne mi něco o sobě a mě trochu zarazí jeho životní příběh.

"Co říká tvoje babička na to, že si teď jedním z nejhledanějších lidí v tohmle státě?" Zasměji se tomu faktu, že nejenom, že vzal všechny ty peníze, co byly v trezoru, ale hlavně, že unesl mě. Docela by mě zajímalo, co momentálně dělá Max a ještě víc mě zajímá, jak to nese. Tak moc ráda bych mu dala vědět, že jsem v pořádku a že se nemusí stresovat, protože je tu Petr, který na mě dává pozor.

"Hele babička byla ze začátku zděšená a ještě furt se o mně bojí, ale v životě by mě neudala. Je ráda, že jsem v pohodě a i když s tím nesouhlasí a dala by mi nejraději pár facek, není to taky úplně človek, který by respektoval systém." Prohrábne si nervózně vlasy. Já i když s tímhle nesouhlasím, chápu to. Taky bych svoje dítě kryla, kdyby to nebyl vrah, což on není, teda aspoň doufám.

"Myslíš, že tě najdou?" Ptám se ho s obavami. Nechci tu být bez někoho takhle normálního. Myslím, že by mě Calin nakonec zabil totiž.

"Doufám, že ne, i když se jim můj fotr snaží pomoct, jak jen to jde." Zesmutní najednou. Je mi ho líto, protože vím, jak moc důležité je mít hezký vztah s rodiči.

"Počkej, jakože se tě táta snaží najít a udat?" Zamračím se mírně při představě, že by tohle udělal člen rodiny, dokonce pak vlastní táta.

"Jo, babička mi to řekla, když jsme spolu mluvili. Ale mě už to ani nepřekvapuje, protože je to kokot. Nejdřív mámu podváděl a když jsem na to přišel, chtěl jsem, aby jí to řekl, tak mě vyhodil z domu." Říká, zatímco já pozoruji jeho oči. Jsou plné vzteku a zklamání, čemuž se ale nemůžu divit.

"To mě mrzí, vím, jak tohle bolí." Promluvím k němu opatrně. Nevěděla jsem, jaké to měl v životě, nechtěla jsem otevřít něco, co ho evidentně hodně bolí.

"Ne nevíš. Netušíš, co to je když se ti takhle rozpadne rodina, tak tu takhle přestaň moralizovat." Vyjede po mně právem. I tak ale nemluví úplně pravdu, protože vím, co to je přijít o člena rodiny a vím to moc dobře.

"Víš, nevím jestli sis o mně něco zjistil, ale já moc dobře vím, co to je přijít o někoho koho miluješ. Byla jsem v autě, když jsme nabourali a viděla jsem vlastní mámu umírat, takže mi tu neříkej, že nevím, co to je." Objeví se v mých očích slzy, jakmile si vzpomenu na ten zážitek. Bylo mi tenkrát patnáct a jely jsme spolu na parkurové závody, které ten rok byly poslední.

"Ne promiň, přehnal jsem to." Vstane za mnou a chytne mě za ruku. Já se mu ale vysmeknu a rozejdu se ven na vzduch, protože toho mám nějak dost. Všechno se mi to vrací, společně s faktem, že jsem tu zavřená s nějakými kluky, které absolutně neznám.

Nejraději bych se vrátila za tátou domů a obejmula bych ho, co nejpevněji to jen jde. Chtěla bych vidět Maxův úsměv a slyšet jeho nádherný hlas. Tak moc bych zase chtěla dělat blbosti s Kubou a Kájou, kteří tu byli už odmala, vždycky, když jsem je potřebovala. Nechápu, proč tu museli zavřít zrovna mě, co jsem pro boha udělala, abych si tohle zasloužila?

"Klárko, kde si?" Slyším hlas Petra, který mě hledá. Já se schoulím do klubíčka tak, aby na mě nebylo vidět, i když je mi jasné, že mě díky čipu budou moct najít. Chci být zkrátka sama, abych se mohla vybrečet a znovu tak nabrat odvahu a energii na to, abych to zvládla.

Upřímně, nedivím se té holce, že si vzala život. Tohle se dá zvládnout chvíli, ale rozhodně ne pár měsíců nebo let. Možná za mě teď spíš mluví úzkost z toho všeho, ale i kdybych byla šťastná, nejsem člověk, co zvládne být někde pod zámkem dlouho. Bojím se, aby to se mnou nedopadlo podobně jako s tou přede mnou.

"Tady si, už jsem myslel, že tě budu muset hledat pomocí čipu, to by se ale nelíbilo Calinovi." Ozve se hlas, který jsem slyšet nechtěla. Už mě ale nepřekvapuje, že by to nabonzoval Calinovi, protože to má evidentně v krvi.

"Marku, dej mi pokoj, chci být sama." Promluvím k němu, ale on se nehodlá vzdát. Nechci aby mě viděl brečet, obzvlášť ne on.

"Ne, v žádným případě. Teď potřebuješ panáka a ne být sama." Začne mě zvedat. Chvíli se vzpírám ale nakonec přestanu. "A opovaž se říct ne, zrovna mě naštvat nechceš, věř mi." Mrkne na mě s úsměvem. Má svoje kouzlo, to se popřít nedá, ale že by to byl dobrý člověk, to ani omylem.

"Dobře, ale místo panáku si dám víno." Upozorňuji ho. Panák by mi tak rozházel cukr, že bych se z toho dostávala další měsíc. Kde jsou ty časy před nehodou, kdy jsem byla zdravá holka a mohla jsem tak všechno. Nejenom, že jsem přišla o mamku, musela jsem přijít ještě o fungující slinivku.

"Jak si mě vůbec našel?" Měním téma, jakmile si aspoň trochu otřu obrečenou řasenku pod očima. Jak sám řekl, nevyužil mého čipu, podle kterého by mě našli za pár vteřin.

"Znám to tu jak svý boty a moc míst, kam se schovat, tu není." Pustí mě do dveří, a já se rozejdu směrem k baru, který je skoro plně obsazený. Marek ukáže jenom něco na obsluhu a ona už ví, co a jak.

"Co se stalo? Petr není normálně ten, který by rozbrečel holku." Poukáže na fakt, který ho evidentně zarazil. To, že jsem se málem psychycky zhroutila není až tak jeho chyba. Je to chyba toho, kdo se mě tu rozhodl držet a je to taky chyba někoho nahoře, který se mi rozhodl vzít mámu.

"Trochu jsme se pohádali a já teď neprožívám fajn období." Vysvětlím mu. V ten moment přijde číšník, který nám donese sklenici vína a jemu panáka nějaké hnědé tekutiny.

"Tak na to, aby si to tu s námi zvládla." Zvedneme oba skleničku a připijeme si. Víno je zvláštně nasládlé, ale nakonec ho vypiju na jednou. Jsem našvaná na svět a smutná z toho, co se děje poslední dobou.

"Dáš si ještě?" Zasměje se tomu, jak jsem víno rychle vypila. Já zakroutím hlavou, protože jedna sklenička vína je u mě maimum toho, co si můžu dovolit. "Jo ty máš vlastně problém s cukrem." Vzpomene si na něco, co mě překvapí, že si vůbec pamatuje.

"Přesně tak." Souhlasím. "Za chvíli jsem zpátky jo? Musím si odskočit." Oznámím mu, když se začnu zvedat. A jak řeknu, tak udělám, jen s tím rodílem, že mi to trvá desetkrát déle, jelikož je na záhody šílená fronta.

...
Ahoj zlata, je tu další kapitola, překvapivě. Řekla bych, že se to v příští kapitole už konečně rozjede, konečně. 😂

Jinak, za poslední dobu vás tu nějak přibylo, ať už sledujících nebo na knížkách, takže za to bych vám chtěla poděkovat. Moc si vážím každého komentáře a myslím, že to ani nejde napsat nebo vyjádřit, jak moc.

Mám vás ráda a snad se příběh líbí ❤️❤️❤️