Behind the walls

58.

„Co se děje, že nemůžeš ani zaklepat." Zvedne David otráveně pohled ke mně. Okamžitě si ale všimne mých zranění a dá si dvě a dvě dohromady. Hledali nás vůbec? Protože jestli ne, bude další, koho budu chtít zabít.

„Jak vidíš, nenudil jsem se. Lukášovi lidi nás sebrali a snažili se z nás dostat, kde si, zatímco sis tu čistil zbraně. A propos, odvezli Kláru, takže máš co dělat." Sednu si vyřízeně na sedačku, která je po mé levici. Potřeboval bych se vyspat, ale vím, že bych spát nedokázal.

„Cože udělali?" Vytřeští oči. Jo kamaráde, taky jsem nechtěl věřit tomu, co mají v plánu. Máme co dělat.

„Jsi hluchej do prdele? Odvezli Kláru k nim a ještě ji přiměli si myslet, že dělá dobře. Hej musíme ji odtamtud dostat." Bouchnu vzteky do gauče. Lukáš a jeho parta jsou největší obchodníci s holkama. Jsou to největší zvířata u nás. Klára neudělala dobře.

„Dostaneme, ale víš moc dobře, že to nebude za chvíli. Tohle chce čas a informace." Vím to, ale nejsem schopný čekat. Přesně proto chci, aby to řídil on. Dělal bych blbosti a nedopadlo by to dobře.

„Jenomže ona nemůže za to, že Vítek chrápal s holkou od Lukáše, ať si to odnese on. Věděl, že dělá hovadinu. Já se tu kvůli tomu nenechám unášet a řezat. Krom toho nezapomeň, že jeho poslední holka byla od fízlů." Vztek ve mně zase roste. Je jako houba po dešti. Vítek ať mi radši neleze na oči, musel bych ho zabít.

„Já vím Caline, okamžitě to začnu řešit, včetně Vítka, dobře? Ty si teď ale nech ošetřit ty rány a běž si lehnout. Zjistím, co můžu a pokusím se to co nejrychleji naplánovat." Stoupne si, čímž mi naznačí, že mám jít. Následuju ho ven, ale na rozdíl od něj jdu do koupelny, kde si vyndám krabičku s první pomocí.

Rány si začínám ošetřovat, což není tak jednoduché. Trvá to asi půl hodiny. Můžu mluvit o štěstí, že ty rány nebyly tolik hluboké. Nerad bych si je nechal šít.

Jakmile je všechno vydezinfikované, jdu do sprchy. Ta je pro mě značnou úlevou. Cítím, jak se pod zvukem dopadajících kapek uklidňuju. I tak se ale nemůžu zbavit pocitu, že zatímco já jsem tu v klidu a bezpečí, je tam Klára někde venku zmlácená a vyděšená k smrti. Nebo je taky třeba po smrti. Myslím, že se jim to nakonec povedlo. Ublížili mi snad úplně nejvíc, jak mohli. Věděli, kam se trefit.

Po asi půl hodině ze sprchy vylézám. Povedlo se mi totiž vyčerpat všechnu teplou vodu. Moje unavené kroky pak směřují do malé ložnice, kterou mi tu kluci nechali. Lehám si do postele s neskutečnou potřebou spát. Za celou noc jsem spal tak hodinu a před den tak maximálně půl hodiny. Což není moc.

Jenomže usnout není tak jednoduché, jak se může zdát. V hlavě se mi objevují snad všechny možné scénáře toho, jak usíná ona. A při té příležitosti si vybavuji každou chvíli, kdy jsem se k ní nechoval tak, jak jsem měl. Jako první si vybavuji, jak zlomená byla, když se dozvěděla o příkazu, který mi David dal.

Vzpomínám, jak jsem jí dal pěstí. I když v ten moment mi to pomohlo vypustit vztek, který jsem v sobě měl. A jako poslední se mi vybavují ty dvě slůvka, které mi řekla a já utekl. Nejsem zvyklý něco takového slyšet, natož říct. Nevěděl jsem, jak reagovat.

Do toho můj otec. Po patnácti letech se tu zjeví a chce se kamarádit. Nebyl ani na mámině pohřbu. Ale teď se dostal potřebu kamarádit. Kdyby bylo na mém starém já, bylo by po něm. Slíbil jsem si ale, že už se nesnížím na jeho úroveň. Nezaslouží si ani špetku mojí pozornosti potom, jak se choval ke mně a k mámě. Nneí nic víc než hulvát, kterému záleží jenom na sobě. Nejde mu o to, komu ublíží. Jediný co umí je ničit život ostatních, protože ten jeho stojí za hovno.