Behind the walls

14.

"Petře." Zašeptám se slzami v očích, když vidím, že se kulka trefila tam, kam neměla. Kleknu si k němu, přičemž se mu snažím zastavit krvácení, které je ale až moc silné.

"Musím ti něco říct." Řekne těžce, mezitím, co se z jeho tváře vytrácí barva. Moje oči zalévají slzy, protože on je jediná osoba, která tu pro mě byla. "Zkus magnet, ten by mohl deaktivovat ten čip." Zašeptá tak, abych to slyšela jenom já. I když musí mít šílené bolesti, přemýšlí jenom nad tím, jak mě odsud dostat.

"Ale no tak." Vzlyknu, když se usměje. Nechápu, jak s tím může být tak smířený a vyrovnaný, na rozdíl ode mě.

"Můžete někdo kurva zavolat sanitku?" Otočím se k ostatním, aby něco udělali. Oni místo toho stojí a koukají na mě, jak klečím u Petra.

"To už nemá cenu." Uslyším Petra, který na mě kouká.

"Děkuju, že si mi to tu zpříjemnil aspoň trochu." Promluvím k němu potom, co mi dojde, že si ani nepřeje být zachráněn. Bolí mě představa, že tu budu sama a nebude tu nikdo, kdo by mě chápal a chránil by mě.

"Děkuju, že jsem tě mohl poznat i když to nebylo za nejlepších podmínek." Zasměje se našemu seznámení a rozkašle se. Já ho hladím po tváři, zatímco mu koukám do očí, které vyhasínají. "Jenom se odsud dostaň ať to zvládne aspoň jeden z nás." Zašeptá, když ho obejmu. Nechce, aby to slyšeli ostatní, i když jemu by to mohlo být asi jedno.

"Slibuju, že se odsud dostanu. A děkuju moc za všechno." Zašeptám nazpět, ale zase tak, aby mě slyšel jenom on. On už mi neodpoví, protože jeho srdce přestane fungovat. To ve mně odstartuje neskutečný výbuch vzteku, který jsem se před Petrem snažila schovat.

"Kdo si kurva myslíte že jste, abyste tu takhle popravovali lidi?" Zaječím ke všem, kteří tu jsou. Za posledních pár minut se tu totiž objevilo víc lidí, dost pravděpodobně kvůli výstřelu. "Jste teď spokojený? Bude se vám líp spát? Přijdete si teď jako hrdinové? Jste šťastný?" Pokládám jim otázky, zatímco se z mých očí hrnou slzy, které nejde zastavit. Na tohle neměli právo, tohle neměli udělat.

"Tohle si Petr nezasloužil, takže doufám, že to aspoň stálo za to. Jako jediný z vás se tu o mně staral a chránil mě, zatímco mi tu Marek vesele házel nějaký svinstvo do pití, díky čemuž jsem málem zkolabovala..." Zakroutím hlavou nad vzpomínkami, které se mi vybavují. Mezitím koukám na Petra, jehož tělo bezvládně leží na zemi.

"Můžete ji někdo odvést do pokoje?" Promluví s nezájmem Calin.

"A je to tady, pán bezcitný promluvil, na to jsme všichni čekali." Zvednu se na nohy, abych se mu mohla podívat do očí. "Víš co? Zastřel mě. To já jsem zavolala Maxovi a řekla mu vaše jména. A evidentně vás tu baví popravovat lidi, tak jen do toho ty hrdino." Hecuji ho do něčeho, co by mi ve výsledku nevadilo. Ať tu radši nejsem, než tu být zavřená do konce svého života.

"Prosím tě uklidni se, zbytečně to přeháníš." Zakroutí hlavou nad mojí prosbou.

"A nemyslíš, že jste to přehnali vy, když jste ho zastřelili? Mě už ale nezastřelíš, protože si vyděšený strachy z Davida, který by tě popravil, stejně jako to jeden z vás udělal Petrovi. Si jenom podělanej srab, který si hraje na drsňáka, ale jakmile někdo udělá bubu, tak se utíkáš schovat." Řeknu Calinovi to, co jsem mu chtěla říct od začátku.

"Dost, takhle se mnou nebudeš kurva mluvit." Zařve na na mě.

"A co uděláš, když budu? Zabiješ mě? Prosím, protože když to neuděláš ty, udělám to sama, protože to bude znamenat, že skončíš jako Petr." Vysměji se mu. Nevím, jestli bych byla schopna se zabít, ale vzhledem k tomu, že jsem tvrdohlavý člověk, nedivila bych se.