Behind the walls

43.

"Někoho tu mám." Promluví hlas a oslní mě baterkou. Já se na něj podívám a pro jistotu zvednu ruce do vzduchu, abych neschytala kulku. "Našel jsem jí." Pozná mě, díky čemuž složí okamžitě zbraň. V ten moment se mi dosti uleví, abych pravdu řekla.

"Jste v pořádku?" Rozhlíží se ještě kolem. Jakmile ale usoudí, že jsem tu sama, podá mi ruku, abych se mohla zvednout.

"Ano jsem." Promluvím, když se ještě ohlížím po místě, kde jsem nechala Calina samotného. Chce se mi křičet, brečet a skočit mu kolem krku. Bůh ví kdy ho zase uvidím, jestli vůbec.

"Čisto, nikdo další tu není." Mluví mužský hlas do vysílačky, zatímco mě další muž vyvádí ven. Najednou je tu neskutečně lidí.

Netušila jsem, že být zase "volná" může být tak zvláštní. Nejdřív jsem chtěla domů a teď když ho mám na dosah, nejsem z toho tak nadšená, i když se ale na dvojčata s tátou těším.

"Říkám ti, že tu byli, museli se odsud nějak dostat." Zarazí mě hlas v pozadí. Ten hlas pro který se Calin vracel a dostal díky tomu kulku do břicha. Ten hlas, který patří Terce, kterou ale nenašel.

"Terko?" Zastavím a podívám se na ní. Baví se s členem zásahové jednotky a vypadá docela naštvaně. To ona za tohle může. A Calin se pro ni ještě vracel.

"Kláro, tak tě přeci jenom pustili, myslela jsem, že nám zdrhnuli i s tebou." Rozejde se ke mně s úsměvem. "Konečně se poznáváme. Já jsem Bára. Bára Valešová." Podá mi ruku, kterou zmateně příjmu. "Jsem u protidrogového, měla jsem tu původně řešit něco jiného, ale jakmile jsme zjistili, že si u DKopa, rozhodli jsme se můj cíl změnit. Važ si toho, Strach byl dlouho prioritou číslo jedna." Mrkne na mě. Holka, která mi do teď nevadila, se stala holkou, které bych nejradši dala pěstí. Tak moc jsem se změnila. Dřív bych s tímhle souhlasila, teď bych si tím tak jistá nebyla.

Jméno Strach je mi šíleně povědomé. Vždyť to byla ta složka co zmizela. Ona ji vzala ta mrcha.

"Děkuju, že jste mě dostali ven, už to bylo neúnosný." Zalžu. Jsem ráda, že uvidím po takové době blízké, kvůli tomu ale nemuseli ublížit Calinovi, který je teď v bůh ví jakém stavu.

"Takže si v pohodě s tím vším? Někdy to vypadalo, jak když ho máš ráda." Ztiší svůj hlas, aby nás nikdo neslyšel.

"Já a mít ho ráda? Celou tu dobu jsem se snažila dostat ven a došlo mi, že když se s ním budu hádat, nedostanu se ven ani za rok." Falešně se zasměju. Nejsem zrovna dobrá lhářka, ale nemůžu to přiznat. Zavřeli by mě do blázince a měla bych po srandě.

"Ty si ještě chytřejší než jsem si myslela." Poplácá mě po zádech a potom kývne na kluka, který si mezitím sundal helmu. Ten mě chytne za ruku, jak kdybych byla nesvéprávná a dostane mě ven z budovy úplně.

Tam už stojí pár aut, včetně pár desítek lidí, společně s Maxem. Jakmile ho uvidím projede mnou vlna nadšení. Chyběl mi i když spal s nějakou jinou holkou.

"Maxi." Zaječím a rozběhnu se za ním. On se usměje a pevně mě obejme. Chybělo mi na něm snad úplně všechno.

"Už si v bezpečí." Zašeptá a pohladí mě po vlasech. Já mám ale pocit, že bezpečí není něco co bych chtěla. Dobrodružství je to, co si přeju.

"Kde je táta a dvojčata?" Rozhlížím se, ale nikde je nevidím.

"Pojedeme do Prahy, už čekají." Pokusí se mě uklidnit. Po cestě do auta se ale ještě stavíme v sanitce, kde mi změří tlak a změří cukr. Já, která nepotřebuji ošetřit tu mám celou sanitku a Calin bude rád, když to přežije. Jak je ten svět nespravedlivý.