Behind the walls

39.

"Tak jsme tady." Zatáhne Willy za ruční brzdu, když zaparkuje. "Půjdeš už sama nebo tě mám vzít?" Otočí se na mě dozadu. Jsem ráda, že se baví, ale mě to vtipný tolik nepřijde.

"Ty si vtipálek." Probodnu ho pohledem a otevřu dveře. Stejně tak udělá Willy, společně s Davidem, Frantou a Kubou, kteří jeli s námi. Přijdu si trochu jak kdybych byla prezident Spojených státu amerických. Ani on totiž nemá takovou ochranku.

"Jdeš na druhou stranu, stany máme tímhle směrem." Upozorní mě David. Ono nestačí, že jsem naštvaná, on do mě musí šťourat ještě víc.

"Pro mě za mě." Mumlám si potichu. Nohy musím zvedat půl metru do vzduchu, protože je tu kromě šíleného bláta spousta klacků o které bych mohla zakopnout. Myslím, že lepší místo vážně nemohli vybrat.

"A jsme tady." Řekne nadšeně David, když se dostaneme na místo kde jsou postaveny stany. Sice je tma, ale musím uznat, že to je krásné místo s výhledem na jezero. "Líbí?" Podívá se na mě, jak kdyby věděl, že s tím budu spokojená.

"Líbí, jenom by to tu nemuselo být tak podmáčený." Odmítnu jim sklonit poklonu úplně.

"Nemůžeš mít všechno." Rýpne si na což už nezareaguji. "Navíc támhle už to není tak hrozný." Dodá a má pravdu. Po pár metrech je země suchá, takže i tahle obava přestane být aktuální.

"A tohle vám přijde bezpečnější než ta pevnost ve které jsme byli?" Rozhlížím se a nemám slov k tomu, jak je to tu nádherné. Jediným problémem je, že to tu vážně nevypadá tak bezpečně.

"Jo a nemluv furt." Zavrčí už evidentně vytočený David. "Radši běž s kluky pro dřevo, bude potřeba rozdělat oheň." Sedne si k místu, které je ohraničeno kameny a dost pravděpodobně je to ohniště.

"Rozkaz šéfe." Zasalutuji a rozejdu se společně s Willym a Kubou do lesa. Tam se rozcházíme a sbíráme větve, které nejsou až tak mokré, aby se s nimi dal rozdělat oheň.

Mně se podaří objevit hromadu klacků a větví, ke které se rozejdu. Kluky nevidím, což mě trochu rozhodí. Nejsem totiž zrovna člověk, který by měl orientaci. Nakonec ale ucítím šílenou bolest hlavy, která mě absolutně ochromí. Potom už vidím jenom tmu s upadám do říše snů.

...

"Au." Zasyčím, když ucítím šílenou bolest v předloktí. Je to jako by mě někdo řezal nožem a ještě mi s ním v ráně hýbal. Do toho všeho mě šíleně bolí hlava, což mě značně omezuje.

"Konečně, si vzhůru." Otevřu oči a uvidím Marka, který v ruce drží zakrvácený nůž. Proto se podívám a svoje pravé předloktí a uvidím docela hlubokou řeznou ránu. Ještě stále ale nevidím úplně ostře a mám co dělat, abych znovu nespadla do bezvědomí.

"Co si to udělal?" Zeptám se skoro neslyšitelně. Moje tělo je citlivé na jakýkoliv zásah tím, že je celkem vážně nemocné. Takže tohle znamená dosti značné podráždění organismu.

"Dostal jsem tě od nich, stejně si u nich být nechtěla. Taky jsem ti vyndal čip, aby tě nenašli. Teď už jenom počkat na Maxe." Usměje se, jakmile začne čistit nůž od mojí krve.

"Chytli mě, ale udělal jsem dohodu. Moje volnost za tebe." Vysvětlí situaci. To mě trochu uklidní, protože mi dojde, že mě nechce zabít. To co už mě ale neuklidní je jeho další záměr, který by mě nenapadl, že vůbec může mít.

Já jsem ale říkala, že jet sem je hloupost. Říkala jsem to, ale nikdo mě neposlouchal. Teď budu ráda, když mě stihnou najít.

"Marku tohle není dobře a ty to víš, nech mě jít." Pokouším si sednout, ale vzhledem k tomu, že mám pouze jednu ruku a moje hlava je v jednom ohni, to není úplně jednoduché.