Behind the walls

60.

Telefon, do háje. Zvoní přes celé auto takovým způsobem, že nejde přeslechnout. Hrabu v kalhotách, až se mi ho nakonec podaří najít.

"Ano Davide?"Promluvím s mírným zděšením, že mi volá. Už se asi vrátil a je mu jasný, že nejsem tam, kde jsem mu slíbil, že budu. V podstatě jsem chodící mrtvola.

"Kde do prdele si?" Zakřičí do telefonu. Au, můj ušní bubínek, tohle si nezasloužil.

"V klidu, jel jsem za Kláry tátou, nevěděl, co s ní je. Za pět minut tam budu." Ukliním ho. Stejně od něj ale dostanu ránu za to, že jsem neposlechl. Jak kdyby mi ta jedna dneska nestačila.

"Ty si vůl, myslel jsem, že si se v záchvatu vzteku rozhodl ji odtamtud dostat sám. Už jsem svolával kluky, aby se připravili." Z telefonu srší úleva. Vážím si ale toho, že by kluky svolal a jel mi pomoct. Možná bych toho mohl využít.

"Díky, ale není to nutný, za chvíli tam jsem. Pak mi můžete říct, jak to dopadlo." Zavěsím, jelikož musím zaparkovat, což se s jednou rukou dělá blbě, pokud auto nechci nabourat.

Za pár minut jsem u kluků a řešíme, co a jak. Kluci z Pardubic na to kývli. Mají nějaký nevyřízený účty, takže to udělají bez odměny. Jsem rád, že je Lukáš idiot tak velkých rozměrů, že naštval snad všechny u nás v republice. Podřezal si pod sebou větev.

Příprava trvá celý den. Je to šíleně dlouhý, protože je nás hodně a je potřeba zařídit spoustu věcí, které zařizuje kdo jiný, než David. On je hlava my ruce. On to vymyslí, my provedeme. Způsob, který se nám všem zatím nejvíc osvědčil.

"Ještě než nasedneme do auta, projdeme si to naposledy. Chci vás tu všechny dole do minuty." Zahřmí Davidův hlas přes celou budovou, jakmile složím poslední zbraň dohromady. Je komický, jak jsou všichni do minuty dole, včetně mě.

"Vy kluci, máte na starost proud. Chci mít přestřižené dráty do deseti minut od příjezdu. Franto, ty máš na starost signál. Ještě předtím ale kluci z Pardubic najedou do jejich skladů, čímž donutí většinu z Lukášových lidí odjet a přesně v ten moment je odstřihneme." Maluje něco do papírů klukům. Já sedím na gauči a poslouchám. Já jsem totiž pro tuto akci řidič. Prý to je pro moje bezpečí. Nejvíc směšná věc, co jsem zatím slyšel.

"Jede se dvěma auty. Ty, co budou v prvním autě chci okolo domu, aby nám náhodou neutekli i s Klárou. A druhý auto půjde dovnitř. Někteří kluci z Pardubic nám možná přijedou pomoct, ale moc bych na to nespoléhal, budou toho mít hodně." Takhle jsem Davida ještě neviděl. Je plný odhodlání. Jeho oči září. Přijde mi, že tím skoro žije.

"A co pak, až budeme mít Kláru, teda jestli vůbec." Ozve se Willy. Díky kamaráde, tuhle pozitivitu jsem potřeboval. Jak kdybych sám neměl v hlavě ty nejhorší scénáře.

"Víte, jak fungujeme. Nesnažíme se je zabít, jenom zneškodnit. Jakmile budou všichni mimo, najdeme ji a dostaneme ji ven. Tohle už se nedá plánovat, to víte sami. Cílem je dostat Kláru ven. Nějaký otázky?" Rozlhédne se po klucích, všichni mají ale ruce dole.

"V tom případě hodně štěstí a dávejte na sebe pozor." Bouchne do stolu. Společně s kluky se vydávám do auta. Cesta k Lukášovi je dlouhá. A přesně v tenhle moment je čas na ty nejhorší představy. Je ticho a myslím, že každý z nás přemýšlí o tom nejhorším.

A i když bych neskutečně rád byl vevnitř s nimi, mám smůlu. Budu muset čekat na to, jak to dopadne. David si mě samozřejmě pohlídá, jak ho znám. Ten totiž do akce nejde, je to řidič číslo dvě. Jak jsem řekl, David je náš mozek. A o ten nesmíme přijít.