Behind the walls

37.

Proto beru složku i dopis do rukou a scházím schody zpět. Potřebuji najít kluky, kteří tu zůstali, aby mi pomohli. Jenom doufám, že tohle moje rozhodnutí nebude stát nikoho život. Nechci se nechat vydírat, nechci to zvládat sama, jako všechno. Pro jednou zkusím někomu důvěřovat.

"Kluci, kde jste?" Zakřičím, aby přišel aspoň někdo. Jsem vynervovaná neskutečným způsobem. Nevím ani co dělám, ale vím, že tajením bych se do toho zamotala. Zkusil to jednou zkusí to i podruhé.

"Jsme nahoře. Co se děje?" Objeví se na schodech Vítek a za nim přiběhne Kuba.

"Já jsem něco asi strašně pokazila a potřebuju pomoct." Vyběhnu za nimi do schodů, zatimco mě podezřívavě pozorují.

"Tak pojď." Vydechne Kuba a odvede mě do místnosti, kde jsem ještě nebyla. Je to konferenční místnost, kde se konají jejich porady. A mám pocit, že jsem je v jedné právě přerušila.

"Co si provedla ty číslo?" Pozvedne obočí Vítek, jakmile si sedne na jednu z židlí. Já jim místo vysvětlování předám dopis a potom složku, aby si dali dvě a dvě dohromady.

"A předpokládám, že tě u toho přistihl Calin, proto ten řev." Čte ještě Vítek dopis, ale už tak ví, co se stalo. Na to zakývám hlavou, protože má pravdu. Jako vždy má pravdu.

"Ja toho idiota zmrzačím takým spôsobom, ktorým sa mu ani nesnívalo. " Zvedne se Kuba ze židle tak vytočený, že se ho bojím i já.

"Ne to právě nemůžeš. Je to blázen a zabil by mého tátu a bůh ví koho ještě." Chytnu ho za ruku, aby neudělal blbost. Kuba se zastaví, změří mě pohledem, ale nakonec udělá to, o co jsem ho poprosila.

"Že mi pomůžete?" Podívám se na ně s prosbou v očích. Jsem absolutně v koncích, protože nechci potopit Calina, ale zároveň nemůžu nechat tátu umřít. Neodpustila bych si, kdyby mu Marek něco udělal, stejně jako bych si neodpustila smrt táty.

"To víš, že jo." Mrkne na mě Vítek a zkoumá u toho dopis, který jsem od Marka dostala. Jsem jim neskutečně vděčná, že se na mě nevykašlou. Jsem neskutečně vděčná, že tu pro mě ve výsledku jsou.

"Tak sa pozrime, čo chcel za zložku." Otevře pro změnu Kuba složku a začne ji studovat. Já si sedám na stůl a čekám na jejich verdikt. "Ten chlapec si vážne nedá pokoj." Kroutí Kuba hlavou.

"Myslím, že můžeme být rádi, že si přišla, protože kdyby začal on obchodovat se Strachem on, bylo by po nás." Vysvětluje mi Vítek, zatímco se hrabe v papírech. Bylo mi jasný, že to co chce, nebude Calinovi a Davidovi pomáhat.

"Je ti ale jasný, že na neho potrebujeme ľudí a zbrane, ktorý ale bez Calina nedostaneme?" Promlouvá Kuba, jež se drbe nervózně na zátylku. Tohle je snad špatný sen. "Skôr než ale začneš vyšilovat, neboj. Vyriešim to s ním." Pokusí se mě Kuba uklidnit, což se mu nepovede.

"Jenomže to je ono, měla jsem mu to říct už když mě našel, ale bála jsem se. Teď si bude myslet, že jsem mu nevěřila a bude naštvaný." Skládám si hlavu do dlaní. Kdybych tu odvahu sebrala o minutu dřív, nemusela jsem ho naštvat a zklamat. Stejně jsem se ve výsledku rozhodla za nimi jít.

"Víte co, vyřeším to sama." Vydechnu a zvednu se dokud mám odvahu. Nemůžu být jak malý dítě, co se za něco schovává. Předtím jsem se mu byla schopna postavit a teď se ho bojím?

"Tak my tu zatím vyřešíme ten plán." Mrkne na mě Kuba. S úlevou se tak vydávám ven z konferenční místnosti hledat Calina, který ale zmizel.

Nejdřív se koukám k němu do pokoje, kde není. Scházím proto schody a vydávám se do kuchyně a obýváku, ale tam není taky. Do pracovny už radši nejdu, jelikož už by to dneska nemusel přežít. Poslední volba proto padá na prostor mimo vilu, ale ten je zhruba třikrát tak větší.