Behind the walls

5.

"Co se stalo?" Ptá se ho Petr s otazníky v očích. Myslím, že asopň minimálně svitla naděje, že mě pustí. Nebudu popírat, že bych dneska ráda večeřela doma, když už se mi tam nepodaří spát.

"To je jedno, naložte jí a jedeme." Odsekne Petrovi a moje naděje zase zmizí. Na jeho povel se ke mně rozejde ten kluk, který je mi už od pohledu nepříjemný, což mě moc nepotěší.

"Já umím jít sama." Vyškubnu se mu.

"Jestli si takováhle i v posteli tak Calinovi závidím." Pozastaví se nad mým chováním. Myslím, že mu nemá, co závidět, protože nic takového nebude. Nenechám ze sebe udělat nějakou nafukovací pannu na sex.

"Nebude co." Falešně se na něj usměji, když nastoupím do auta. On za mnou dveře zavře, ale pak se objeví na druhé straně, asi abych se nepokusila vyskočit z auta. Dělá, jak kdybych byla kaskadér.

"Můžete mi někdo vysvětlit, kam jedeme?" Připoutám se v moment, kdy se auto rozjede neznámo kam. Nejsem nadšená z toho, že se všichni tváří, jak kdyby byli bůh ví co, ale nic neřeknou.

"Můžete ji to někdo vysvětlit? Nemám na ní náladu." Ozve se otrávěne Calin, který sedí na místě spolujezdce.

"Když na mě nemáš náladu tak mě prostě pusť." Rozmáchnu rukama naštvaně. "Beztak nevím, co se mnou hodláte dělat. Akorát budete mít problémy s Maxem, který mě bude hledat." Snažím se jim dokázat, že zrovna já nejsem ten nejlepší cíl. "Takže pokud jde o to, že jsem vás viděla, tak mi věřte, že je to ta poslední věc, co bych jim popisovala. Prostě uděláme dohodu, vy mě pustíte a já nic neřeknu." Vyjednávám s Calinem, protože chci vážně domů.

"Zastav prosim." Promluví na řidiče Calin, což není věc, která by mě uklidnila. Ten zastaví a Calin se společně s Markem vymění a auto se hned potom rozjede. Takže naděje, že mě pustí se znovu rozplynula, jak pára nad hrncem.

"Myslím, že bychom si měli něco vyjasnit. Zaprvý, nejsem někdo, komu budeš říkat, co a jak má dělat. Druhá věc je, že se mnou přestaneš vyjednávat, jak s nějakým idiotem, protože brzo zjistíš, že tady se chováme podle mých pravidel. " Sedne si ke mně blíž a nakloní se ke mně, jak jenom to jde.

"Navíc taková holka, jako ty se vždycky na něco hodí." Kousne se do rtu a jeho ruka se objeví na mém stehně. Kdybych mohla, dala bych mu facku, ale takové sebevědomí nemám.

"Nefandíš si nějak?" Pokusím se znovu sebrat trochu odvahy, která je zakopaná někde hluboko ve mně.

"Já si nemusím fandit, prostě uděláš to, co řeknu." Pronese sebevědomě. Tady někdo asi musí mít velké komplexy, když se chová takhle. Myslím, že to budu muset být já, kdo mu ukáže, že takhle to dál nejde.

"Ne neudělám, už jenom proto, že si zvyklý, že je vždycky po tvém, ja tak koukám. Já nejsem ničí majetek, aby mi někdo říkal, kde mám být nebo co mám dělat." Rýpnu si do něj a do jeho životního stylu. Jestli je zvyklý, že lidi dělají, co chce, nebude to mít se mnou jednoduchý.

"To si normálně takhle drzá?" Diví se mému chování, stejně jako já. Jeho dech cítím na mém krku, což už mě mírně začíná znervózňovat, obzvlášť, když šeptá všechno způsobem, ze kterého mi jde mráz po zádech.

"Já myslela, že víš všechno." Vrátím se k jeho slovům, které použil, když mi chtěl nahnat strach. "Kam vůbec jedeme?" Ptám se zvědavě, když přejde moje další rýpnutí. Chci vědět, kam jedu a co tam budu dělat a na to mi zatím neodpověděl.

"Ke mně." Pustí moje stehno s přesune se na místo, kde má správně sedět.

"A to je kde?" Pokouším se z něj dostat něco víc, což ale on evidentně nemá v plánu prozradit.