Behind the walls

65.

Bolí mě celé tělo. Snažím se otevřít oči, ale nejde mi to. Netuším, co se to stalo. Moje víčka jsou těžké, nemůžu je otevřít. Jsem absolutně bez energie, jsem jakoby ze mě někdo vysál všechnu energii. Proto se snažím pohnout prstem, což se mi nakonec daří. Něčeho se dotknu.

„Sestřičko, je vzhůru, právě pohnula ukazováčkem." Uslyším hlas svého táty. Chtěla bych promluvit, ale mám sucho v puse. Nemám sílu na to promluvit.

„Zkuste na ni promluvit, třeba se probere." Promluví cizí hlas, patřící ženě, nebo spíš holce, podle jeho tónu. A táta dělá přesně tak, jak mu řekla, mně ale chvíli trvá, než seberu tu sílu otevřít oči. Pomalu je rozlepuji a vidím bílé, velmi ostré světlo.

„Je vzhůru." Zavýská táta.

„Slečno, jak se cítíte, víte, kdo jste?" Mluví na mě ta sestra, kterou ale ještě nevidím. Moje oči mají problém zaostřit, proto se mi daří vidět pouze obrysy postav. Netuším, kde to jsem. To mě postřelili?

„Jsem Klára Kopecká?" Položím spíše otázku, místo toho, abych odpověděla. Vůbec netuším, co je realita, jsem neskutečně zmatená. „Kde je Calin?" Pokusím se zvednout, ale hadičky mě zastaví, společně s tátovýma rukama.

„Calin ?" Diví se táta. To teď bude dělat, že ho nezná, nebo o co tu jde?

„Slečno, uklidněte se. Všechno je v pořádku." Vloží se do toho sestra, když si začnu sedat. Ještě na mě jednou sáhne, tak za sebe neručím.

"Ne nic není v pořádku. Jsem postřelená, hlava mě bolí jak čert a táta ze mě dělá blbce." Vztekle se posadím. V rameni mě bodně takže si zpět lehnu. Žádné prudké pohyby, poznamenáno.

"Nedělám z tebe blbce, jenom tě nechci rozrušit. To, co ti řeknu neponeseš dobře." Pohladí mě s obavou v očích. Je mrtvý? Co se proboha stalo? Můj tep se zvedne, hlasité pípání se zničehonic nese celou místností a sestra na mě kouká dost zle. "Vyspi se a zítra si o tom promluvíme." Pohladí mě po vlasech. Tak to ne. Nenechám se odbít nějakou lacinou výmluvou, protože se bojí pravdy.

"Řekni mi, co se stalo. Umírám strachem." Zašeptám. Jestli řekne, že je mrtvý, nezvládnu to. Nepřežiju bez něj.

"Pokud se do toho můžu vložit, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Měla byste být v klidu." Promluví sestra, již si všimnu až teď. Tmavé vlasy, milý úsměv, nepříjemný pohled. Ať se jde bodnout se svým názorem.

"Nechci být nezdvořilá, ale je mi to, co si myslíte, úplně jedno." Střelím po ní nepříjemně pohledem s bolestným vydechnutím. "Žije? Je Calin naživu?" Ptám se s nadějí, že ho zase obejmu.

"Dobrá zpráva je, že žije. Po tom co se ale stalo se rozhodl, že uteče sám. Nechce tě ohrozit a stavit tě mezi rodinu a je."

"Ne, ne, ne, ne, ne. To není pravda. Lžeš, Calin by mě neopustil." Kroutím hlavou se slzami v očích. Jsem ráda, že žije. Ulevilo se mi. Pro mě se ale nic nemění. Nechci žít bez něj, vždyť ja to nedokážu.

"Nedokázal se dívat na to, co ti udělal. Uvědomil si, že nemůžeš žít jeho život. Došlo mu, že bys mohla umřít. A tak mě poprosil, abych ti řekl, že tě miluje a proto musí odejít." Kroutím hlavou dál. Cítím, jak mi slzy stékají po tvářích. Srdce jakoby přestávalo bít. Cítím šílený prázdno.

"Co jste mu udělali? Nikdy by mě neopustil." Cuknu vztekle rukou a sednu si i přes bolest, jež ucítím. Nesnáším je. Tátu, který se usmívá a Maxe, který za tohle všechno může. Nesnáším moji nejlepší kamarádku, která mě zradila. Jediný, koho ted potřebuju je on. Calin. Jenže ho odsud donutili jít.