Behind the walls

23.

„Dobrý den, jmenuji se Klára Kopecká a byla jsem unesena." Promluvím k paní, která mi zastaví u silnice. V autě má dítě, takže předpokládám, že to není členka místní mafie, která by mě odvezla zpátky.

„Já Vás poznávám, vy jste ta z banky. Nastupte si." Usměje se na mě mile, když odemkne auto. Mně spadne neskutečný kámen ze srdce, protože jsem venku už asi den a jsem neskutečně vyřízená. Nečekala jsem, že to bude takhle složité a hlavně dlouhé i když růžovými brýlemi jsem to taky neviděla.

„Děkuju moc, právě jste mi zachránila zadek." Nastoupím do auta, zavřu dveře a ona se rozjede. Nikdy v životě jsem nebyla za něco takhle vděčná, nikdy v životě jsem neviděla člověka takhle ráda. Přijdu si jako někde ve filmu, s tím rozdílem, že tady mi jde vážně o život.

„To vy jste zachránila zadek spoustě lidem v té bance. Jste teď něco, jako národní hrdina." Podívá se na mě, ale rychle vrátí pohled k silnici. „Jinak nejbližší stanice je odsud asi pět minut." Dodá, čímž mě nadchne ještě víc. Cítím, že konečně za poslední dva týdny budu zase někde, kde chci být s lidmi, se kterými chci být.

„Do háje." Zakleji, když uvidím černou Audi v SUV, kterou jsem sem přijela. Okamžitě se skrčím, protože jestli mě tu najdou, nepřežije to jak ta paní, tak i její dítě, které sedí vzadu.

„To, to jsou oni?" Zeptá se vyděšeně, když jí dojde o co tu jde. Já zakývám hlavou, aby pochopila, že tohle bude možná složitější, než jsem si myslela, že bude. Ono je dosti pravděpodobné, že tu není jediné auto, vzhledem k tomu, že mě potřebují najít. Ani si nechci představit, jak teď musí všichni zuřit a docela mě mrzí, že to neuvidím.

„Jsou pryč?" Zeptám, se po chvíli, jelikož mě už bolí záda.

„Ano, teda doufejme." Odpoví vyděšeně. O to víc vděčná jí jsem, protože ohrožuje nejenom sebe, ale i své dítě. Na druhou stranu v ní vidím sebe, já jsem taky neměla problém v bance zachránit tu holku, na kterou byl Petr zlý. I když je pravda, že kdybych mohla, vrátila bych to.

„Jsem Vám neskutečně vděčná za to, co děláte. Dost pravděpodobně mě teď hledají všude, kde můžou." Vyjádřím svoji vděčnost. Jestli se mi povede odsud definitivně dostat, téhle ženě zařídím medaili. „Co tu vůbec děláte?" Zeptám se, abych změnila aspoň trochu téma.

„Jedu s malou do školky." Odpoví mi. Chci ji aspoň trochu myšlenkami odreagovat od toho, co se teď děje. Sama jsem vyděšená k smrti, protože mě na místě zastřelí, jestli mě najdou. Ještě víc se ale bojím, že by udělali něco těm dvěma. Ty si to totiž nezaslouží.

„Jak se malá jmenuje?" Otáčím se k malé, abych na ní viděla. Podle toho, jak vypadá, bych ji odhadla tak na čtyři roky, ale ruku do ohně bych za to nedala.

„Míša, jako její táta." Podívá se do zpětného zrcátka, aby na ní viděla, a usměje se. V ten moment si všimnu, že je v dálce budova připomínající policejní stanici a tak se mi neskutečně uleví. „A jsme tady." Ujistí mě, když zastaví na parkovišti. Absolutně nechápu, že jsem to dokázala a jsem tady.

„Děkuju moc, ještě jednou. Zachránila jste mi život." Podívám se na ní vděčně. Kdybych ji nepotkala, dost pravděpodobně by mě našli někde v lese, nebo bych umřela na hlad.

„To je samozřejmost, neumím si představit, že by mi někdo unesl dítě." Vztáhne to na sebe, přičemž já otevřu dveře od auta. „Zůstanu ale radši v anonymitě, co vy na to?" Navrhne. Sice si myslím, že by si zasloužila větší uznání, ale chápu, že se do toho nechce zaplést, proto zakývám hlavou. Potom už se s ní jenom rozloučím a odejdu.