Behind the walls

48

Je ticho a paprsky slunce mě lechtají v obličeji. Proto se otáčím na druhý bok, tam ale leží Mazel, který okamžitě vyskočí a začne mě oblizovat. Jeho sliny nejsou zrovna to, co bych chtěla mít na obličeji, takže se začnu znechuceně tvářit.

„Ale no tak." Strčí mi jazyk do ucha, což ve mně vzbudí jistý pocit nechutě a odstrčím tak jeho malou hlavu. Pak se rozhodnu otevřít oči, díky čemuž spatřím krásně modrou oblohu. Sedám si celá rozlámaná po noci na trávě. Tak moc jsem se zakoukala do hvězd, až jsem usnula.

„Kurva, co tu děláš?" Zastaví se moje dosud bijící srdce, když si všimnu sedícího Calina tak metr ode mě. Má na sobě černé společenské kalhoty a bílé triko. Sluší mu to, ale vidím na něm, že není v pohodě.

„Spíš, co ty tu děláš?" Napřímí se stejně jako já celý rozlámaný. Docela by mě zajímalo, jak dlouho mě sledoval. Možná by místo tohohle sledování měl vyřešit to, co se teď děje. Nebaví mě už to schovávání a hádání se s mými blízkými.

„Já se ptala první." Odbydu ho rychle. Ještě stále nemám náladu po včerejšku na nějaké hry a hádky. Do toho všeho mě bolí záda a mám ulepený obličej od slin štěněte, které mělo ráno šílenou radost z toho, že mě vidělo a muselo mi to samozřejmě dát najevo.

„Stalo se něco?" Sleduje mě pozorně, jakmile se zvednu na nohy. Moje tělo je poseto krupičkou ze zimy, takže je celkem logické, že bych se ráda zahřála doma ve své postely. On se zvedá trochu déle, ale nakonec se ke mně připojí.

„Ne, proč?" Falešně se usměji. To, co momentálně cítím, nedokážu vysvětlit sobě, natož jemu. A jak ho znám, akorát by se mi vysmál a pohádali bychom se. Stačila mi totiž hádka s Kájou a Maxem od mého návratu. Nemám na to se stále s někým dohadovat, protože on to vidí jinak.

„Poznám, když si naštvaná." Zastaví mě znovu, potom co se mu snažím utéct, chycením za ruku. Už ale jenom to, že mě drží, ve mně spouští pomyslnou lavinu naštvanosti.

„Tak mě asi moc neznáš.. Naštvaná nejsem. Stačí?" Vytrhnu mu ruku, abych už konečně domů. Chci být sama a on to zkrátka nemůže respektovat. Přijdu si, jak kdybych mlátila hlavou o zeď a doufala, že se mi v hlavě rozsvítí a udělám konečně zkoušky z kriminalistiky.

„Kláro, můžeš mi říct, co se stalo? Nemůžu ti pomoct, když mě probodáváš pohledem." Zvedne svůj hlas, který začne být hrubý a ostrý. Chlapečku, já nejsem tvůj poskok, aby si na mě ječel, rozkazoval mi a řešil za mě problémy. To já jsem ta, která je za něj řeší.

„Prostě jsme se včera s Kájou šíleně pohádali, kvůli tomu, co se děje." Přiznám bez dalšího zapírání. Vidím na jeho výrazu, že zvážněl. Ví, že je to problém, stejně jako to vím já. Takhle to dlouho nemůže pokračovat, tohle není možné vydržet. Každý den mi chodí desítky zpráv se žádostí o rozhovor. Je to šílený nápor ze strany jak médií, tak policie a blízkých, kterým do toho všem ještě lžu.

„Ona se zase uklidní." Mávne nakonec rukou, jak kdyby se nic nedělo. Já jen oněměle stojím. Nemůže přeci dělat, jak kdyby se to nedělo. To prostě není možné. Já po nocích brečím, stejně jako Kája a on nad tím mává rukou. To je vážně výborný. Ten kluk je takový mezek.

„Caline, jaký zase uklidní? Tohle už přestává být sranda. Kromě toho, že lžu policii, lžu svým blízkým." Koukám mu do jeho potemnělých očí s nechápavostí. Vážně je to takový ignorant? Vážně jsem si začnula s někým takovým, jako je on? 

„Já jsem to po tobě ale nikdy nechtěl." Odbyde mě, jak kdyby se ho to netýkalo. Ona je tohle všechno totiž moje chyba, já zapomněla. On je pan dokonalý.