Behind the walls

61.

"Caline, mám ju." Překvapí mě to, co řekne Kuba.

"Kde je?" Zvednu se okamžitě ze sedu do stoje .

"Tady, zavřená." Promluví. Neodkážu popsat, jak moc se mi uleví, když se k němu rozběhnu a uvidím jí. Ten fakt, že vypadá, jak kdyby prošla mlátičkou je to, co mě zděsí, ale jakmile vidím, že oddychuje, uleví se mi. Mám jí. Je tady přede mnou po všech těch nervech.

"Díky bohu." Zašeptám. Zbraň schovám do pouzdra a rozejdu se k ní. Nechci jí probudit, i když bychom odsud měli vypadnout, co nejdřív.

"Nechám vás tu, mysli ale na to, že do desiatich minút by sme mali odísť." Zašeptá, aby ji neprobudil. Já zakývám hlavou, aby pochopil, že tu s ní nehodlám usnout. Vím, že ji musím probudit, ale nějak mě baví ji pozorovat.

"Klárko, vstávej. Jedeme domů." Pohladím ji jemně po vlasech. Obočí má rozseknuté stejně jako horní ret a na levé tváři má modřinu. Možná si ten průstřel kolene zopakuju, když tak na ní koukám.

"Caline?" Začne se probouzet. Je zmatená, tomu se ale nedá divit, jestli tu byla zavřená ve tmě. Ten Lukáš je takový hovado, s ním si to ale ještě vyřídím. Jeho banda končí. "Vy jste mě našli." Usměje se a mžourá. To donutí mě se usmát. "Já jsem ti to říkala." Její hlas je jako pohlazení. Chyběl mi ještě víc, než jsem si připouštěl.

"Měla si pravdu." Strkám ji vlasy za ucho. Ona se začne zvedat, sice pomalu, ale přece. Jsem tak rád, že žije. Jsem tak moc rád, že na mě kouká těmi svými modrýma očima. Jsem jako malý kluk. Jakmile ji pomůžu si sednou, bez jediného slova stahuji její tělo do objetí.

"Au." Zasyčí, ale obejme mě taky. Svůj stisk povolím, ale nehodlám ji pustit. Ne, když jsem ji konečně našel. "Myslela jsem, že budeš naštvaný za to co jsem udělala." Vrací se k tomu polibku.

"Jak bych mohl být naštvaný na člověka, kterýho miluju. Kdyby si o tom nemluvila, nevzpomněl bych si na to." Přiznávám, aniž bych o tom přemýšlel. Cítím, jak sebou škubne. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co jsem to vlastně řekl. Říct pravdu nebylo tak těžké nakonec.

"Cože si to řekl?" Odtáhne se z objetí s překvapeným výrazem. Na obličeji má ale úsměv.

"Že kdyby si o tom nemluvila, nevzpomněl bych si na to." Dělám ze sebe blbce.

"Caline, ty moc dobře víš, co jsem myslela." Zamračí se. Že bych jí tu nechal klukům na převýchovu? Evidentně jí moc nevychovali.

"Miluju tě." Zašeptám a v ten moment, jakoby mi spadl kámen ze srdce. Její oči se rozzáří, jako dva drahokamy. Její ruce se znovu obtočí kolem mého krku, až se na mě nakonec vrhne celá způsobem, že mě položí na záda.

"To já miluju tebe." Řekne, ještě než se mi přisaje na rty. Kdybychom právě nebyli v sídle jiného mafiána, dost pravděpodobně by u líbání nezůstalo. My tu ale jsme, takže se musím ovládnout.

"Zlato, vím, že to nerada uslyšíš, ale musíme jít." Promluvím do polibku. Jsem docela zklamaný z toho, že mě takhle nikdy nelíbala. Jako kdybych právě objevil tu vášnivou část Kláry. Buď je nadopována nějakým svinstvem, nebo jenom nadšená z toho, co jsem právě přiznal. Těžko říct, každopádně mi stačí vidět její úsměv a ten zlý kluk, jakoby zmizel.

Ona se zkusí zvednout, ale jakmile udělá krok, jde k zemi. Mně se ji podaří chytit, takže se jí nic nestane. Jenom mě děsí, co tu s ní museli dělat, jestliže neudělá ani krok.

"Tam mě nedrž prosím, strašně to bolí." Zaskuhrá. Okamžitě ji posadím zpět na postel a bez jediného slova ji vyhrnu tričko pod kterým má modřinu. Ta vede od žeber dolů k pánvi a pak někam dozadu. Musím se zhluboka nadechnout. Za tohle ho zabiju.