Behind the walls

59.

Ráno, konečně. Do kuchyně začnou přicházet všichni z kluků, jako na povel. Evidentně mají domluvený sraz. Vidím na nich, že sice nejsou nadšení z toho vstávání v pět ráno, ale mají v sobě to odhodlání ji najít. Díky za tyhle lidi. Vím, že se na ně můžu spolehnout.

„Co tu děláš, neměl si spát?" Zamračí se David, jehož příchodu jsem si nevšiml. Je docela komický, když se na mě takhle dívá.

„Spal jsem, ale jenom chvíli. Nemůžu spát, když vím, že tam někde je." Promluvím potichu, abych si nenarušil autoritu u ostatních. Je mi ale jasný, že vědí, jak to teď mám. Je mi to ale jedno, nebo mi to nevadí tak, jak jsem si myslel, že mi to bude vadit, což je docela zvláštní. Ve výsledku mi záleží na ní.

„Tak pojď pomoct." Usměje se, ale až potom, co mě změří pohledem. Jsem rád, že se mohu podílet, nechci to házet všechno jen na ně, i když mi dochází, že konečné slovo musí mít David.

„Dobře. Co zatím víme?" Zvednu se ze židle, abych se dostal mezi kluky. Potřebuju přijít na jiné myšlenky.

„Zatím jsem se spojil s kluky z Pardubic, kteří s nimi obchodují. Vypadlo z nich, že mají jedno  sídlo, které ale neví, kde je a spoustu skladů. O většině skladů víme, nicméně ale ještě čekáme, než nám dají všechny souřadnice." Začne vyprávět. Ten kluk je rozený vůdce. A i když umí být zbytečně psychopatický, dělá svoji práci dobře.

„Co si jim za to slíbil?" Zeptám se se zvednutým obočím.

„Ani se neptej." Mávne rukou. Tohle muselo být hodně drahý. Těší mě ale, že to kvůli ní udělal. Nejsem totiž jediný, kterému přirostla k srdci. A přesně proto následuje asi pětihodinová porada, kde debatujeme nad tím, co a jak. Jenomže jako bychom se točili v kruhu.

Napadají mě různé scénáře. Můžeme unést někoho od nich, ale má to cenu? Můžeme je vydírat, ale vědí, že mají na vrch a všechny svoje lidi si hlídají. Jediná cesta je tam vlítnout, ale nevíme, kolik jich je nebo jak zareagují. Poprvé jsme bezradní. Chce to čas, jenomže je otázka, kolik ho máme.

Vycházím na čerstvý vzduch s hlavou v oblacích. V ten samý moment mě ale napadá jedna věc. My vůbec nepotřebujeme nikam vtrhnout, jenom si budeme muset připravit dost tučný peníze. Jestliže s námi kluci z Pardubic chtějí spolupracovat, dostanou příležitost. Nemusíme to být mi, kdo ji odtamtud dostane, můžou to být oni.

Vracím se tak zpět dřív, než myšlenku zapomenu. Jak se říká: Lepší vrabec v ruce, než holub na střeše.

„Davide, co se domluvit s kluky z Pardubic. Můžou to být oni, kdo ji odtamtud dostane." Vyslovím svoje myšlenky nahlas.

„To těžko, chtějí s nimi dál spolupracovat, nepotopí je takhle." A mám po srandě. Můj jediný nápad nevychází. "Můžu to ale zkusit. Mám něco, co by se jim mohlo líbit." Všimne si mého výrazu. Nějak jsem se odnaučil ten kamenný výraz. Budu ho muset začít používat, protože mě jinak každý přečte.

"Díky." Usměju se vděčně. I když mě David někdy neskutečně vytáčí vím, že mi kryje záda. Všichni si tu navzájem kryjeme záda, což je šíleně důležitý. Svým způsobem už k nám zapadá Klára, protože ta kryje záda nám všem.

"Teď mám u nich schůzku, zvládneš tu zůstat a neudělat nějakou blbost?" Skenuje mě svým pohledem. Myslím, že je mu jasné nad čím přemýšlím. Na druhou stranu bych ale neudělal něco, co vím, že by ji ohrozilo. Proto zakývám hlavou na souhlas. "Ano nebo ne chci slyšet, znáš se." Otevře dveře ven, ale zastaví se. Evidentně nemá v plánu odejít, dokud mu nedám jasně najevo, že si sednu na zadek a neudělám hloupost.