Kdo jsi? (Dokončeno)

„Vypadáš dneska dost podrážděně," podotkl a já protočila oči.

„Ahoj," přišla mi zpráva od člověka, do kterého bych to v životě neřekla. „Ahoj," odpověděla jsem mu a čekala, co z něj vypadne. „Jak se máš?" zeptal se a já se pousmála. „Dobrý, jak ty?" zeptala jsem se ho, i přes to, že moje nálada byla na bodu mrazu. „Bylo i lépe. Přišla jsi mi dneska, až moc potichu, tak se ptám," „On si toho všiml?" pomyslela jsem si. „Dnešek nepatřil mezi mé zdařené dny, ale tím tě nudit nechci," nechtěla jsem se mu svěřovat, když mě ani pořádně nezná. „Nenudíš mě tím, ale je to na tobě." „Promiň, možná časem." „V pohodě. A co ta chemie?" „Jo dobrý, naštěstí jsem věděla všechno, jen mě vždycky znervózňuje, ten její pohled." „Jaký pohled?" „Takový ten, který tě znervózní a nenapíšeš, pak ani tečku," vysvětlila jsem mu. „Tak ten neznám," zvedla jsem nechápavě pravé obočí. „Tím mi chceš říct, že nikdy nejsi nervózní?" „Z takových kravin opravdu ne." „Zvláštní." „No ty nejsi o nic míň divná, než já," napsal a já se uchechtla. „Myslela jsem, že jsi víc povrchní," odepsala jsem upřímně. „Já si taky myslel, že jsi namyšlená." „Nejsem, mám jen svůj humor," bránila jsem se. „Já taky nejsem povrchní, nevím, kde jsi to vzala, herečko," zasmála jsem se nad jeho oslovením. „Vnitřní pocit." „Máš ho asi nějaký prošlý." „Tak se uklidníme jo," zasmála jsem se. „Stejně už letím spát, potřebuji svých osm hodin." „Je teprve půl desáté," namítla jsem. „No právě, už teď nebudu mít osm hodin." „Dobře, tak bru." „Dobrou," odepsal, a hned na to se jeho okénko z aktivní změnilo na, odhlášen. Zlepšil mi náladu, a ani to nevěděl, přeci jen bych mu tu šanci měla dát, a nebýt tolik předvídavá. Slezla jsem z postele, nastavila si budík a ještě se ujistila, že se mi telefon opravdu nabíjí a přešla ke dveřím, které jsem zavřela úplně. Nevím, v jakém týmu jste vy, ale já jsem rozhodně za zavřené dveře při spaní. Otevřené u mě nevyhrají nikdy, a to si je vybojuji všude. Skočila jsem radostně do postele, a po dlouhé době usínala s jemným úsměvem na rtech.

-

„Myslím, že umírám," sykla jsem při dosednutí na židli. „Proč tentokrát?" zeptala se Kate. „Protože bude matika?" řekla jsem i přes fakt, že s ní to ani nehne. „A pointa?" zeptala se, a natáhla ke mě ruku, abych jí dala telefon. Každou hodinu si náš zpomalený profesor matematiky počítá, zda jsou všichni naši električtí kamarádi na jeho stole, protože naše ruce jsou až moc aktivní, avšak ne, co se matiky týče. „Nejsem tady jediná, kdo by si místo matiky dal cokoliv jiného," řekla jsem a Lucy přikývla. „Moc to hrotíte," řekla a já měla chuť po ní něco hodit. „Já ti to připomenu v angličtině," rýpla jsem si do ní, díky čemu jsem si zasloužila protočení očí. Otočila jsem se na Bena, který něco horlivě psal na telefonu s úsměvem na rtech, ale po chvilce vycítil můj pohled, a podíval se mi do očí. „Ahoj," řekl a já kývla. „Neměl jsem čas," řekl a já protočila očima. „To říkáš pořád," řekla jsem naštvaně a otočila se dopředu. Podívala jsem se ke dveřím, když v tom se naše pohledy setkaly. Díval se na mě pohledem: „Co ti zase je," a já jen mykla rameny. Jemně jsem se pousmála a on protočil oči, což mě lehce rozesmálo, a pár sekund na to do třídy vešel profesor.

„Dnešek je úplně, argh," vydala jsem ze sebe zvuk, který většina zná, avšak od Davida jsem si zasloužila šokovaný výraz. „Dělá to pokaždé, když už na něco nemá nervy," vysvětlila mu Kate a on chápavě přikývl, i když jsem si jistá, že to nepochopil vůbec. Ben se o něčem bavil s druhou Caroline z naší třídy, a já neskutečně žárlila. Ano! Jsem hodně žárlivý typ holky, ale promiňte mi to, protože si nedokážu pomoct. Všichni z party se o něčem bavili, avšak já si nepamatovala, ani slovo, jelikož můj pohled byl přišpendlený na Benovi, který na nás nijak nereagoval. „Chriss! Halo?" zamávala mi před obličejem rukou Tess a já se zamračila. „Co je?" zeptala jsem se. „Byla jsi úplně mimo, Kate na tebe hučela asi tři minuty," vysvětlila mi Tess. „A co se řeší?" zeptala jsem se, a povídala se na Kate, vedle které stál David a hodil po mě stejný pohled, jako před matikou. „Potom," řekla a já přikývla, hned na to nahlas vyjekla a zakryla si pusu s vykulenýma očima. Klasika. David do ní kutí pořád, divím se, že jí to nevadí, když furt básní o Adamovi nebo Vojtovi. „Nech toho," řekla a on to zopakoval, nad čím se začali smát oba dva. Většina ze třídy si už stejně myslela, že jsou spolu, i přes fakt, že spolu nesdílí ani náramek přátelství. Dobře, to se v dnešní době už neděla, tak třeba nesdílí spolu žádnou společnou fotku. Otevřely se dveře obou jazykových učeben a naše skupina se rozdělila na půlku, která měla hodinu francouzštiny a druhá zase španělštiny. Naše třída je velice pestrá, co se jazyků týče, protože nikdo nebyl schopný si vybrat mezi francouzštinou a němčinou, tak jsme celá třída francouzštinářů. Španělštinu se všichni učíme skoro od raného dětství, takže to je jediný povinný jazyk, který máme opravdu přidělený. Angličtina je pro všechny povinná, protože mateřský jazyk si prostě nevyberete. Já jsem teď patřila do skupiny španělštiny a se mnou do učebny vešla i Lucy, Caroline a Nath. Ostatní z party tvořili tu druhou skupinu. Někdy si říkám, že to je dost na nic, protože kdybychom byli všichni v jedné skupině, byla by to přeci jen větší zábava.

Hodina byla téměř nekonečná a já už se těšila na zasloužený oběd, protože můj žaludek se rozhodl požírat ostatní orgány. V jídelně bylo minimum lidí, což mi opravdu vyhovovalo, avšak jediné, co mi pilo krev, byla Tessina prdel vedle Benovi, měla jsem chuť ji vyrvat vlasy. Ano, teď si říkáte: „Žárlivko!" Jenže ona se smála věcem, které nejsou vtipné, snažila se pořád držet oční kontakt, a ty dotyky taky nebyly nutné. Lucy jakoby vycítila můj pohled a řekla: „Nekoukej na ni, máte se dneska přece zase vidět," připomněla mi a já si povzdychla. „Nemám ji, ani co zazlívat, když o tom neví," řekla jsem a Lucy přikývla. „Stejně si myslím, že to dneska nevyjde, prostě intuice," řekla jsem a ona zakývala hlavou v nesouhlas. Stejně víc věřím své intuici, pomyslela jsem si, ale nahlas to neřekla. Chtěla jsem dojít tak, abych si to načasovala přesně s Benem, jenže tu je opravdový rozdíl mezi námi. On jídlo hltá, ale já jím pomalu, jak jen to jde. To jsme si víc než jednou ověřili u něj doma, když jsme dělali něco k jídlu. I přes to, že jsem se snažila hltat, jako barbar odešel o pár minut dřív než já. „Já si půjdu sednout do studovny," řekla jsem, a aniž bych čekala na odpověď se zvedla. Moje načasovaní, se sice netrefilo do Bena, ale perfektně se sešlo s načasováním Davida. „Vypadáš dneska dost podrážděně," podotkl a já protočila oči. „Nashledanou," řekla jsem kuchařkám v jídelně, a vydala se rychlým krokem ven z jídelny. Jeho nohy jsou však tak dvakrát delší než ty moje, proto mi dělal společnost celou dobu, než jsme vešly do školy. „Dobře," povzdychla jsem si, protože byl nejblíže. „To bylo na mě?" zeptal se. Když si na záda hodil tašku, protože nás čekali další tři hodiny. „Jsi tu jediný, myslíš, že bych mluvila sama se sebou?" „Nedivil bych se," řekl a já měla chuť protočit znovu panenky. „Kate už všechno ví, a myslím si, že přes všechno, co mi o tobě řekla, mluví pravdu. Takže ti věřím," řekla jsem a on si mě přeměřil pohledem. „Co o mě říkala?" zeptal se. „Víc nápadný být nedokážeš co?" utahovala jsem si z něj, ale zamračil se. „Nemyslela jsem to zle," namítla jsem a on byl tentokrát ten, kdo protočil oči. „ Někdy nastane, třeba čas, kdy ti to řeknu, ale dneska tě seznámím se situací, zajímá mě tvůj pohled na celé tohle divadlo," řekla jsem a on jen přikývl a společně jsme odešli do studovny. „Panebože! K čemu jsem se to upsala!"

Ahoj! Ahoj!
Hi Davide 😜😆
Vaše názory?
Za ✨ a 💬 budu moc ráda 
Vaše Chriss 🌙