Kdo jsi? (Dokončeno)

Ps: Ležím v té mikině, co jsi měla.

Věděla jsem, že to má vše perfektně promyšlené. Třešničkou na dortu toho všeho bylo to počasí. Byla noc a začínalo se ochlazovat. Svíčky díky větru zhasly a my tu leželi jen za doprovodu světla z jeho počítače. Cítila jsem narůstající husinu po svém těle, i přes to, že bylo schováno v teplé mikině. Musel cítit, jak se mé tělo třese, jelikož zima začínala být dost krutá. ,,Tobě je zima, prcku?" usmíval se na mne a já se musela usmát taky. ,,No, celkem dost, protože fouká," špitla jsem. ,,Nemusíš šeptat, nikdo tu kromě nás není," podotkl a já i přes to svou hlasitost mírnila. ,,Nebude to nic extra, ale jak určitě víš zima jde od noh," vysvětlil a vytáhl z batohu jednu z jeho mikin. ,,No to vím," řekla jsem a dívala se, jak ji rozprostřel na mé nohy. Ucítila jsem příjemnější teplo a víc se k němu natiskla. Jakoby měl teď utéct a nechat mě tam. Hladila jsem ho po břiše a koutkem oka sledovala film. Nebudu vám lhát. Byla jsem více zaujatá jeho rukou na mých zádech, než filmem. Cítila jsem se na tvrdé zemi nepohodlně. Nemohu mu zazlívat, že tu neleží matrace z pěti vrstev. Lehla jsem si na bok, svou hlavu opět položila na jeho hruď a svou nohu pokrčila. Cítila jsem na sobě jeho pohled a následně i ruce. Vzal do ruky mou nohu a přitáhl si ji přes sebe. Tahle poloha byla perfektní. Naprosto pohodlná a pro mě snad neuvěřitelná. Hladil mé stehno, které poklidně odpočívalo na jeho nohách a já se neubránila úsměvu. Na obrazovce se ukázala poslední podtitulková scéna a já nebyla připravená ještě opustit svůj komfort. Podívala jsem se vzhůru, abych zjistila jeho výraz. K mému štěstí se usmíval, sledoval mne a hned zabloudil svým pohledem do mých očí. Moje srdce zaplesalo. ,,Chceš už jít?" zeptal se a zastavil pohyby, které dělal. ,,No, nějak bych se domů nehrnula. Jsem tam sama," řekla jsem a moje myšlenky začaly řvát, ať ho k sobě pozvu na noc. Co by se tím mohlo pokazit. Nic. ,,Vždyť já neříkám, že půjdeme hned. Akorát jsem doma slíbil, že budu maximálně do dvou rána doma," řekl a já si povzdychla. ,,Copak?" zeptal se nechápavě. ,,Vždyť je teprve jedna," pousmál se a já se na něj smutně podívala. ,,Myslela jsem, že bys mohl přespat, abych tam nebyla sama. Navíc tak pozdě jít domů?" ohrnula jsem spodní ret, abych docílila svého. ,,Kdyby tě to napadlo dřív, nebyl by problém. Trdlo," cvrnknul mi do nosu a já se zamračila s našpulenými rty. ,,Vždyť já nevěděla, že dnes dorazíš," řekla jsem smutně a zvedla se tak, abych byla obličejem v jeho úrovni. ,,Tak když to bylo překvapení, tak je snad jasný, že jsi to nemohla tušit," podíval se mi zpříma do očí, jakoby mi chtěl jimi něco říct. Absolutně jsem se v nich ztrácela, než abych z nich četla. ,,A to nemůžeš napsat mamce, že zůstaneš na noc u mě?" zeptala jsem se. ,,Kdyby to šlo, tak to udělám, ale já své sliby plním." To je pravda. Vždycky, když něco slíbí dodrží to, ať to stojí cokoliv. ,,No dobře no," podívala jsem se na něj opět smutně a jeho ruce se objevily na mém pase. Stalo se to tak rychle. Automaticky jsem se začala svíjet pod obrovským tlakem, které způsobovalo rozpohybování mé bránice na plné obrátky. Byla jsem ráda, že nikdo nebyl kolem. Můj smích je mohl vyděsit a naprosto odzbrojit. ,,Prosím! Dájo! Dost," smála jsem se ve svých prosbách a kroutila se mu v náručí. Zaklínila jsem se nohou, mezi jeho nohami a pevným stiskem mi nedovolil se odtáhnout. Byla jsem v pasti. Po chvilce utrpení přestalo. Moje vlasy byly všude, moje pusa mě bolela od samotného smíchu a moje hruď se zvedala v nepravidelných intervalech. ,,Tohle mě nikdy neomrzí," špitl a odhrnul mi z tváře pramínky vlasů. Stále držel mou nohu a díval se na mě zpříma. Moje myšlenky řvaly: ,,Zvedni tu hlavu! Chybí ti jen kousek od jeho rtů!" Jenže i když opravdu ten kousek chyběl, protože jsem téměř cítila, jak se naše nosy dotýkaly. Neudělala jsem to. Nemohla jsem. Dívali jsme si navzájem do očí. To pro mne bylo mnohem romantičtější, než jakýkoliv polibek. Naposledy mne pohladil po tváři, než mě pustil. Upravila jsem si vlasy, mikinu a dokonce se i protáhla. Podívala jsem se na něj a moc dobře věděla, co bude následovat. Opět nám došel čas. Chtěla bych si ho dokoupit. Potřebovala jsem s ním více času. Platila bych zlatem. ,,Proč to tak utíká?" povzdychla jsem si a postavila se z deky, abych mu mohla pomoct sbalit. Vše jsme naskládali do jeho batohu. Nakonec jsem mu předala jeho mikinu, kterou si automaticky oblékl. Na chvilku se pozastavil, jakoby si něco uvědomil. Koukl se na mikinu, a hned na to se podíval na mne. Na rtech mu pohrával rošťácký úsměv, který se měnil v úšklebek. Nevím proč, ale udělalo mi to radost. Přitáhla jsem si ho do objetí, jakoby to bylo naše poslední setkání. Bylo to jedno z našich typických objetí, které netrvá pár sekund, ale trvá několik minut. Nikdy jsem se ho nebyla schopná nabažit. Nejspíš se toho nenabažím nikdy!

,,V kolik ti to jede?" zeptala jsem se ho, jelikož jinak než hromadnou dopravou se domů nedostane. ,,Jezdí to, co hodinu a pokud si pohnu stihnu ten o tři čtvrtě na dvě," pousmál se. Jako správný Dája mě doprovodil až domů. Nechal mě jít samotnou jen jednou. Byl totálně unavený, zavírali se mu oči snad i při chůzi. Zapomněla jsem se mu ten den ozvat, že jsem v pořádku došla. Zavřela jsem se do koupelny, kde jsem si dala delší sprchu a ozvala se mu o dvacet minut později, než bych byla pravděpodobně doma. Tolik zpráv jako ten den mi snad nikdy naráz nenapsal. Měl o mě obrovský strach. ,,Děkuji ti za ten dnešek," řekla jsem, když jsme se naposled objímali. ,,Co bych pro tebe neudělal," řekl a já se opět usmála. Za chvíli mě z toho bude opravdu bolet pusa. ,,Takže dneska ještě dorazíš?" zeptala jsem se. ,,Takovou nabídku si nemohu nechat ujít," řekl a poté jsme se odtáhli. Nechtěla jsem, aby další hodinu čekal a zároveň jsem ho nechtěla pustit. Hrozné to dilema. ,,Tak za pár hodin," řekla jsem a cítila, jak stiskl mou ruku. ,,Za pár hodin, prcku," rozpojil naše ruce a rychlím krokem vyšel vstříc temnotě. Vletěla jsem do domu a zamkla za sebou na deset západů. Z plna hrdla jsem se napila pití, které stálo na jídelním stole. Stále jsem to měla za výplod mojí fantazie. Dokonce jsem se štípla, ale i to mne utvrdilo v tom, že to co se stalo byla skutečnost. 

Přesunula jsem se do pokoje. Oblečení jsem lenivě hodila na židli s úmyslem ho uklidit až zítra. Nasoukala jsem se do kraťasů a mikiny, abych byla ve svém obvyklém komfortu a přesunula se do postele s mobilem v ruce. Neusnu dokud nebudu vědět, že je v pořádku doma. Po chvilce mi telefon přeci, jen cinknul. ,,Už jsem konečně doma prcku, je mi jasné, že tu čekáš dokud se ti neozvu, ale jsem celý a zdravý. Utíkej už spinkat, ať jsi na mou společnost opravdu připravená, protože jsem připraven si zítřek, tedy vlastně dnešek pořádně užít. Samozřejmě, že mám v plánu tě zlechtat do předposledního dechu, abys pak načerpala další a neumřela mi. Dobrou noc, hezké sny. Potkáme se opět na nádraží vzhůru k našemu dobrodružství. Mám tě hrozně moc rád ty moje trdlo. Ps: Ležím v té mikině, co jsi měla. Nádherně voní." Četla jsem si tu zprávu pořád dokola a cítila, jak mě hormony štěstí pohlcují. Vypískla jsem radostí a připadala si, jako na nějaké droze. Rozklikla jsem kolonku psát a sama mu popřála dobrou noc. Nemohu se dočkat, až ho uvidím ve snu, ale hlavně u mě doma. 

Docházejí mi kapitoly.
Měla jsem jich nadepsáno asi 15 a mám, že poslední dvě.
Procházím zrovna pisálským blokem, tak si tuto kapitolu vychutnejte, další bude nejspíš až za týden.
Vaše názory? ❤
Vaše Chriss 🌙