Kdo jsi? (Dokončeno)

„Tvoje nová přezdívka," usmála jsem se.

Nevěděla jsem, co na to říct. Přeci jen na to se ani moc říct nedá. Moje pocity? Smíšené. Nechtěla jsem mu na to odpovídat, taky jsem se tak rozhodla. ,,Bene, ber že zkouškové období je těžké, nemůžeš se ji divit, že bude bez nálady," odeslala jsem a čekala na jeho vyjádření. „No, nejspíš na tom něco bude. Mám si s ní o tom promluvit?" „To je podle mě nejlepší řešení," odeslala jsem a podívala se z okna, abych se odvrátila od myšlenek, které směřovaly k Benovi. „Díky Chriss, musím jít, zatím." „Není za co, zatím," zavřela jsem jeho chat a otevřela jeden s Dejvem. „Nemáš čas?" odeslala jsem. „Už chceš volat?" zeptal se. „Nemohla bych přijet?" zeptala jsem se. „Jako projít se?" „Přesně tak, našla bych si bus a dojela," odpověděla jsem. „V kolik bys tu byla?" „Do hodiny," odepsala jsem a hned se podívala v kolik mi to jede. Při mém štěstí mi to jelo, až za třicet pět minut, takže jsem stihla s přehledem. „Počkám tě na zastávce," stálo ve zprávě a já se pousmála. Potřebuji si pořádně promluvit.

-

Vystoupila jsem na zastávce a nervózně přestupovala z jedné nohy na druhou. Přijela jsem o pár minut dřív, díky dobrému provozu, takže měl David ještě čas. V dálce jsem ho už viděla v jeho klasické černé bundě, kterou měl rozepnutou. Byla mi zima za něj, jelikož já tu byla v zimní bundě a v kulichu zabalená, jako sněhulák. Došel blíž ke mně, až jsem se rozhodla mu vyjít krokem a po chvilce udělal klasické gesto, díky kterému jsme mu vklouzla do náruče. „Stalo se něco?" ptal se starostlivě a začal mě hladit po zádech. „Ben mi napsal," špitla jsem. „Co ti napsal? Nepůjdeme se projít?" navhrl. „Ehm, jo jasně," znervóznila jsem, když mě přepadl pocit prázdnoty. Odtáhli jsme se a pomalým krokem vyšli kolem jeho bytu k delší cestě, která vede z centra pryč. „Co ti napsal?" zeptal se. „Že má problémy s Monikou a chtěl poradit. Nevím proč zrovna ode mě, ale prostě se zeptal. Jenže z něj vypadlo, že očividně udělal chybu, že mu to teď dává karma sežrat," vysypala jsem to ze sebe. „Jako chybu s tebou?" zeptal se a podíval se na mě. „Tak jsem to pochopila," podívala jsem se mu do očí. „Tak samozřejmě, že udělal chybu," řekl jistě. „Doufám, že za to jeho chování ho karma přizabije. Neměla by ses tím zatěžovat. Vrátilo se ti to?" „Co myslíš?" nechápala jsem k čemu směřuje. „No ty pocity k němu," vysvětlil. „Byla jsme z toho špatná, ale to budu vždycky, protože jsem ho měla hrozně moc ráda, ale vím, že už jsem za tím," řekla jsem a on se pousmál. „Takže jsi v pořádku," řekl a já přikývla. „Co Kate?" zeptala jsem se ho. „Proč se na ni pořád ptáš?" nechápavě se po mě podíval a zastavil se. „Já nevím, nějak mi to padl na mysl," zastavila jsem se a sklonila svůj pohled k zemi. Cítila jsem, že je přímo naproti mě. Zvedl můj obličej tak, že jsem se mu dívala přímo do očí a usmál se. „Kate je minulost. Tak to nebudeme řešit," stále se usmíval. „Já jen zdá se netrápíš," vysvětlila jsem význam své otázky, když v tom se jeho svaly v obličeji uvolnily. „Netrápím, dokonce už normálně spím, jen ty sny ještě nemám, ale mám takové tušení, že pokud bys mi slíbila, že mě navštívíš, tak se mi něco zdát bude," ušklíbl se a já se musela usmát. V břiše se mi rozproudil rozruch, který jsem absolutně nečekala a následně jsem cítila hořící tváře, které musely mít karmínovou barvu. Roztáhl své ruce, což byla práva chvíle tohoto okamžiku. Objala jsem ho silně, abych nasála jeho teplo a vůni. Páni, on fakt hezky voní. Ne! Nevoní! Znervózněla jsem, čímž se celé mé tělo naplno. „Je ti zima?" zamumlal v záhybu u mého krku, což způsobilo husinu po celém těle. „Trošku," zalhala jsem, protože vysvětlovat mu můj naprostý chaos by bylo na dlouho. Stáli jsme tam dobrých dvacet minut v objetí, při kterém mě hladil a říkal, co má v plánu, nebo se ptal mě. Po dokončení našeho objetí jsme se nějak dostali k tématu bývalých vztahů, kdy z něj vypadlo, jak jeden z jeho vztahů trval něco málo přes dva roky. Řekla bych, že jsem si dlouho takhle nepopovídala o vztahové minulosti, jako s ním.
Po chvilce přemlouvání, kdy jsem mu řekla, že mě nemusí doprovázet až domů, teda příjmul mou nabídku, že mě doprovodí k autobusu a já mu večer zavolám, že je vše v pořádku.
Naposledy jsme se objali, ale tentokrát to bylo jedno z těch kratších objetí, protože autobus už byl zde. Chytil mou ruku a pomalu jsme se rozešli, než se rozpojili. Na jeho tváři se rozléval úsměv a na té mé taktéž.

-

Cesta naštěstí utekla a moje plácnutí o postel se jednou stane legendou. Po pár minutách jsem se odhodlala vstát a napsat Dejvovi, že jsem doma v pořádku. Vzala jsem si to nejnutnější a přesunula se do koupelny, jako obvykle. Zapnula jsem si jeden ze svých playlistů a nechala se unášet skladbou. Udělala jsem si svůj vlastní koncert a po svlečení si stoupla do vany, abych že sebe smyla všechny nejasné pocity, které nechtěly opustit moji hlavu. Nepomohlo to. Vrtalo se mi to v hlavě, jako krtci, kteří mi nechtěli dát svátek.

Zavřela jsem se v pokoji, abych udržela dostatek tepla. I přes to, že se moje pyžamo skládalo z teplého svetru a legín. Začala mi být zima. Nachystala jsem si věci do školy a následně se přesunula do postele. Telefon jsem vzala automaticky sebou a po přečtení zpráv, od Kate ohledně zítřejšího testu, jsem zavolala Davidovi, jak bylo domluveno. „No nazdar, prcku," ozvalo se a já se uchechtla. „Ahoj Dájo," řekla jsem. „Dájo?" ozval se. „Tvoje nová přezdívka," usmála jsem se. „Líbí?" zeptala jsem se, protože byl potichu. „Promiň, byla tu mamka. Přinesla mi večeři. Jasně, že se mi líbí, je to roztomilý," řekl a já se pousmála. „Zase jíš?" zasmála jsem se. „Jak, jako jak?! Však jím malinko," zjemnil tón hlasu, což mě rozesmálo ještě víc. „Vždyť my víme."

Dájo!
Vaše Chriis 🌙