Kdo jsi? (Dokončeno)

,,Spokojená? Doufal jsem, že se ti to bude líbit," zeptal se

Nikdy nechápu, jak dokáže čas s blízkými utéct. Prvně si říkáte. Radši bych byla dneska sama, dělala něco do školy, nebo se pomalu připravovala na zkoušky. Jenže pak ten člověk dorazí a vám se na tváři rozlije úsměv přes celý NY. Ne vážně. Nevím, jak to máte vy. Vzhledem k tomu, že jsem spíše antisociální povahy si čas sama velice užívám, ale nejspíš jsem hodně extrovert, který je vlastně i introvert. Zvláštní, ale to jsem já. Nikdy jsem nebyla obyčejná, jednoduchá, ani smysluplná. Když nám došla pizza, tak jsme se celé natěšené z dobrého pokrmu přesunuli do obýváku. Zapnula jsem netflix a následně se přesunula pro dva talířky, protože uklízet drobky se mi opravdu nechtělo. Zapnuli jsme si jeden ze seriálů, na který koukáme obě stejně. Kdyby se jedna z nás podívala dřív na nějaký díl, byla by to zrada největšího kalibru, která se jen tak neodpouští. Po shlédnutí tří dílů se blížila sedmá hodina večerní. Moje nervozita ze zítřejšího dne mírně ustoupila, z dobré společnosti, do ústraní. Věděla jsem jediné. Před tím, než dojde musím Lucy zavolat. Přidám do hovoru i Carol, abych věděla názory z více stran. Přeci jen je lepší slyšet více názorů. Jen pro jistotu. Lucy mi pomohla vše sklidit a nakonec i naskládat nádobí do myčky. Já, jako úžasná kamarádka, ji doprovodila na autobusovou zastávku. Přeci bych ji nemohla nechat jít samotnou přes náš les hrůzy, kor když na něj není zvyklá. Rozloučily jsme se dlouhým objetím a mávaly na sebe, jako bychom se měly vidět až za několik týdnů. A ne hned v pondělí ve škole.

Při cestě zpátky jsem se zahleděla do svých myšlenek. Jak jinak. Mířili přímo na Davida. Vzpomínala jsem na všechny hezké chvíle, co se za poslední půl rok staly. Jeho náhlé příchody ke mně domů, jen aby mne mohl vidět, nebo obejmout. Jak jednou přišel s lístky do kina, protože věděl, že ten den nemám nic v plánu a chtěl mne vidět. Jeho hloupé přezdívky a pošťuchování, které vždycky vedlo k mému vypísknutí, nebo naštvanému pohledu, což mi nikdy nevydrželo. I to lechtání mi tolik nevadilo, protože si mne vždycky přitáhl do vřelého objetí, díky kterému jsem na všechno nepříjemné zapomněla. Dodával mi radost, sebevědomí, podporoval mne ve všem, co jsem si umanula, a dokonce si dovolím říct, že mi dával hrozně najevo, jak moc pro něj znamenám. Zaregistrovala jsem na své tváři obrovský úsměv. Moje břicho mi dávalo jasně najevo, že tyto pocity nejsou úplně nevinné. Nikdy nebyly. Vždycky tam byly, ale proč zrovna pro něj. Nesnášeli jsme se, nemohli se vystát, ale teď spolu trávíme každou volnou chvíli. Pocit uvnitř mě mne začal trávit zaživa. Zhluboka jsem se nadechla, abych načerpala, co nejvíce čerstvého vzduchu a podívala se kolem. Temný les, co mi vždycky naháněl hrůzu mi najednou přišel vážně krásný. Nebyl tak strašidelný, jak se zdál. Museli jste se podívat do hloubky, abyste viděli tu krásu, která se mi teď v očích odrážela. To přesně jsem našla v něm.

Po zamknutí všech dveří jsem se odebrala si ohřát poslední kousek pizzy, který jsem si nechala na večeři. Usedla jsem k jídelnímu stolu a všimla si zpráv blikajících na ploše. Otevřela jsem kolonku, ze které se na mě smála jeho tvář. Tu fotku jsem měla opravdu ráda. Pár dní zpět jsem ho donutila ji změnit, protože na té staré si nebyl vůbec podobný. Za to tady naprosto přesně vyřazovala jeho osobnost. ,,Ahoj píšťalko, pojď ven," stálo ve zprávě a já na ni jen překvapeně hleděla. ,,Cože? Víš kolik je hodin? Večerníček skončil, postel tě volá Dájo," odepsala jsem a sama se smála nad svou odpovědí. ,,Neštvi mě a pojď ven, prcku," odepsal okamžitě.

Šokovaně jsem nadzvedla obočí a došla k oknu, ze kterého je vidět na branku. Stál tam. Ledabyle opřený o plot s baterkou v ruce. ,,To si ze mě dělá prdel," řekla jsem nahlas i přes fakt, že jsem tady byla sama. Jeho chování mě naprosto šokovalo. V tuhle noční hodinu normálně píše své: ,,Dobrou noc," a teď tady stojí před domem. Natáhla jsem na sebe černé džíny a vínovou mikinu, přece jen už začíná být chladno, a vyšla před dům. ,,Co tady sakra děláš?" zeptala jsem se, když jsem zamkla dům a došla k brance. ,,Překvapení," zazubil se na mě a podal mi mou baterku. Nechápavě jsem se na něj podívala a rozhodla se, že se rozhodně nepohnu z místa, dokud mi neřekne o co tady jde. ,,Nečum na mě tak a pojď, nekaž si překvapení," řekl a pořád se culil od ucha k uchu. ,,Já myslela, že se máme vidět zítra," řekla jsem a trochu zdráhavě si od něj vzala baterku. ,,Však kdo říká, že to neplatí. Ale pojď už ke mně," odpověděl a rozevřel náruč, do které jsem s radostí vplula. Odtáhli jsme se, a hned na to mě začal tahat za ruku směrem k lesu. Říkala jsem, že se mi začal líbit? Ten pocit je definitivně pryč. Tma jako v pytli kam jen oko dohlédlo. ,,Proč jdeme do té černočerné temnoty?" ,,Neboj, myslíš si, že bych někoho nechal, aby ti ublížil?" zeptal se a koukl na mě těma svýma upřímnýma očima, které mě dokázaly dostat do kolen. ,,No doufám, že ne," odpověděla jsem rychle, aby si náhodou nevšiml mého strachu nebo slabosti, kterou mi způsoboval. Šli jsme lesem dál a dál, cestou která tady byla už vyšlapaná. Svítili jsme si baterkami na cestu, ale po chvíli řekl: ,,Teď doprava." Podívala jsem se směrem, kterým svítil. Klikatila se tudy malinkatá cestička, které jsem si nikdy dřív nevšimla. Zmateně jsem se na něj podívala, ale on jen naznačil hlavou, abych šla. Cesta nebyla dost široká na to, abychom šli vedle sebe, takže jsem nervózně šla kousek před ním. Ne, že by mi džentlmen řekl, počkej já půjdu první. To ne. On si jde spokojeně zamnou. Doufám, že jestli mě tady někdo zabije nebo znásilní, Kate mě pomstí. Šli jsme dál, ale po chvíli jsem si na cestě před námi všimla malých světýlek. Jak jsme se k nim blížili, všimla jsem si, že jsou to vlastně malé svíčky, které lemovaly cestu, ještě daleko před námi. Moje oči byli tou nádherou naprosto posedlé. Procházeli jsme mezi svíčkami, až jsme došli na konec lesa a mě se zatajil dech. Stáli jsme na malé mýtině, ze které bylo vidět na celý NY. Světýlka oken plápolaly v dáli a dodávaly tomuto místu ještě lepší atmosféru. ,,Páni," řekla jsem po chvíli. ,,Jakto, že jsem tu ještě nikdy nebyla?" ,,Asi proto, že neumíš hledat dokonalé místa, tak jako já," vyplázl na mě škodolibě jazyk a rozešel se dál. Až teď jsem si všimla deky, která tady byla nachystaná. Na ni ledabyle leželo několik druhů džusu a popcorn. David vytáhl z batohu, který měl na zádech a já si ho vůbec nevšimla, notebook. Stála jsem tam naprosto omráčená. ,,Budeš tam jen tak stát, nebo se přidáš do našeho soukromého letního kina?" zeptal se, když si sedal na deku. Donutila jsem své nohy k pohybu a posadila se vedle něj. Zapnul jeden z našich oblíbených Marvel filmů a spokojeně si lehl na záda. Pořád jsem omámeně seděla a nechápala, že tohle všechno pro mě, pro nás udělal. Bylo to kouzelné, větší romantiku jsem v životě nezažila. Motýlci v mém břiše se mohli zbláznit a srdce mi bilo jako o závod. Po chvíli se na mě podíval a poté rozevřel náruč. Spokojeně jsem se na něj usmála a přijala místo na jeho hrudi. Přitáhl si mě blíž a já zase cítila teplo, které z jeho těla sálalo. Byl to dokonalý večer, který mě utvrdil v tom, že bych mu své city přece jen mohla otevřít. Když pro mě udělal takovou věc, přece musí byt taky citově angažovaný. Při této myšlence mé srdce zaplesalo a po tváři se mi rozlil blažený úsměv. ,,Spokojená? Doufal jsem, že se ti to bude líbit," zeptal se po chvíli. ,,Ani nevíš jak, tohle je dokonalé," odpověděla jsem a cítila, jak svou rukou jemně hladí má záda.

Vaše názory?
Vaše Chriss 🌙