Kdo jsi? (Dokončeno)

Jedna neposlušná slza vyklouzla z mého oka, ale další neměly šanci utéct.

Loučení s Anitou a Tonym mě opravdu mrzelo, vyměnili jsme si telefonní čísla, abychom zůstali v kontaktu, protože jsme si opravdu sedli. Pomohli nám s kufry až do autobusu, a po následném objetí jsme do něj nasedli. „Hlavně v pořádku dojeďte," řekla naposledy, a my ji musely ještě jednou obejmout. „Děkujeme za vše, na tohle v životě nezapomeneme," řekla jsem a ona se usmívala. „Taky na vás nezapomeneme, byly jste úžasné," řekla, a následně jsme si sedly na svá místa. Vyzvedli jsme i ostatní studenty a naše poslední zastávka bylo Anglické letiště, které je od nás vzdáleno přes pět hodin cesty. Nevím, co budu dělat, protože včera jsem zažila nejhorší noc ve svém životě. 
-
Lucy už spala, celý dům byl tichý, jako by byla půlnoc. Nedivím se, protože Anita s Tomym chodí spát velice brzo, avšak holky byly unavené z naší návštěvy Londýna, který byl, přesně takový, jaký jsem si vysnila, dokonalý. Po příjezdu jsem unavená byla, ale po večeři jsem si ještě dala sprchu, která mě nakopla. Ben mi sám od sebe napsal, nevím zda to byl překlep, nebo účel, ale vyptával se na naši rodinu, a jak jsem si zájezd užila. Vyklopila jsem mu všechno, jak mě ranil, jak jsem trpěla, ale že jsem si zájezd užila, jak jsem jen mohla. Omluvil se, nečekala jsem, že je toho schopný, ale vážně to udělal. Věděla jsem, že pokukuje po Monice, prostě jsem to vnitřně věděla, spíš mě bolelo pomyšlení, že mu holka připomínající čarodějnici, přijde hezká. Nejspíš se přes to přenášet budu delší dobu, protože i přes to, že mi nic neudělala, ji nemám ráda. Řekla jsem mu, že je konec, že se o něj dělit nehodlám, že on sám přijde na to, že to byla chyba. Celý ten náš vztah byla jedna velká hra, jejíž pravidla jsem neznala. „Budeme přátelé?" zeptal se, a já opravdu váhala. „Netuším, co bude zítra, natož zda zvládnu být tvoje kamarádka," odpověděla jsem mu, protože rána to byla obrovská. Jenže něco uvnitř mě, našeptávalo, že ho ztratit nechci, a že se časem naše přátelství obnoví. Nevím, zda to byl nějaký můj hlas z budoucnosti, který mi říkal, že mi za to nestojí, protože přátelství nám vyhovuje víc, nebo nějaký hlásek, který mě chtěl uklidnit od dalšího zhroucení, protože jsem přišla o osobu, ke které jsem měla velice silné city. Holky to věděly, hned ráno, ale prvnímu člověku, co jsem to napsala byl David. Jeho kolonka svítila, že je online, a já potřebovala někoho, kdo si se mnou bude psát, než usnu. Časový posun byl velký u nás se blížila druhá ráno a u nich je o pět hodin více, takže bude něco málo sedmé ranní. Naše konverzace skončila o půl čtvrté ráno, protože moje mysl mě zradila a já s telefonem v ruce opravdu usnula. 
-
Letiště vypadalo, jako kdyby se vůbec nezměnilo, lidí tu bylo, jako smetí, akorát hluk tu byl větší, než když jsme přijeli. Jenže to může dělat moje špatná kvalita spánku, opravdu jsem se snažila zaspat na dalších pět hodin v autobuse, ale bylo to, tak nepohodlné, že jsem se stejně, co půl hodiny budila, protože se mi odkrvila určitá část těla. Doufala jsem, že za celých sedm hodin letu se vyspím mnohem kvalitněji, než v menším prostoru autobusu. Sedla jsem si na jednu z volných kovových židlí, které se nacházely skoro všude. „Nedáme si kávu?" zeptala se Kate, a přísahám, že v tu chvíli se moje oči rozsvítily. „Že mě to nenapadlo dřív, co?" uchechtla se nad mým výrazem, který říkal: „Jsi génius." Lucy se nabídla, že nám pohlídá příruční zavazadla, protože se jí nikam nechtělo. Objednala jsem si největší možnou dávku kávy, jejíž vůně byla opravdu božská. Po zaplacení jsem si vzala kelímek se svým jménem a s kapajícími slinami se napila. Byla to metafora. Ve skutečnosti mi sliny při pití kávy netečou. Sedly jsme si zpět, a i přes to, že Lucy řekla, že nechce, se přeci jen zvedla a došla si i pro svou dávku kofeinu. „Tohle je dokonalost," vzdychla jsem blahem a nemohla se dočkat, až budu sedět v letadle. Budeš mi chybět Anglie, ale určitě tu nejsem naposled.

 - o pár hodin později

Na letišti v New Yorku byl cítit zápach, který mi opravdu nechyběl. Lidí tu bylo tolik, že jsme každou chvilku do někoho vráželi, protože spěchali na odbavení nebo za svými ratolestmi. Naštěstí jsem u vchodu zahlédla svého tátu, který se na mě díval, jako na zjevení. „Čekal jsem, že přijedeš zničená, ale až takhle?" posmíval se mi, a poté vzal můj kufr a další tašky, které jsem si z Anglie dovezla. „Chci jít spát," povzdychla jsem si. „Takže nám vše řekneš, až zítra," řekl si spíš pro sebe, a já jen přikývla. Těšila jsem se na sprchu, na svoji měkkou postel a na něco k snědku. Když jsem se objevila u našeho domu, pousmála jsem se, přeci jen mi to chybělo, ale na nádherné domy v Anglii to určitě nemá. „Za chvíli tu sebou šlehneš, jdi už. Já to odnesu," řekl, a já mu vnitřně děkovala. U dveří už čekala máma, která mě objala celou silou, až jsem si myslela, že je tohle můj konec. „Jsi zdravá?" zeptala se. „Vypadám nemocně?" „Spíš unaveně," řekla. „Jo jsem úplně vyčerpaná," řekla jsem ji, a ona mě poté pustila. Druhé objetí jsem dostala od své sestry, která mě pustila dřív, než jsem čekala. „Máš hlad?" zeptala se. „Jo, jen si hodím sprchu," pousmála jsem se. „Objednali jsme pizzu, mysleli jsme, ze nám vše povíš, ale počká to do zítra," usmívala se, protože určitě viděla, jak zničená jsem. „Tak pokud vám to nebude vadit, tak já dospím časový posun, a zítra vám vše povím," řekla jsem, otočila se na patě a šla do koupelny, abych se osprchovala. 

Převlékla jsem se do volného trika a tepláků, abych mohla po jídle jít prospat celý den. Přijela jsem do Ameriky v čase, kdy se nechodí zrovna spát, ale to mě absolutně nezajímalo. Bylo něco málo kolem šesté večer a já už ležela v posteli v mobilem v ruce. Ani jedna zpráva od Bena. Budu si muset začít zvykat, že už není součástí mého života. Jedna neposlušná slza vyklouzla z mého oka, ale další neměly šanci utéct, protože mě spánek přemohl dřív, než slzy. 

Adios Bene!
Vaše názory??
Vaše Chriss 🌙