The Accident (TMR, Newt)

Vítej v Placu

Seděla jsem ve tmě minimálně půl hodiny, stěny se okolo mě třásly, jako kdybych byla v nějakém výtahu. Strach mi svíral všechny vnitřnosti.

„Nebreč, hlavně nebreč, ještě není proč,“ utěšovala se šeptem. Určitě jsem se musela zbláznit, když si povídám sama se sebou.

Jmenuju se Bea. Tedy Beatrice, ale říká se mi Bea.

Nic víc jsem si o sobě nepamatovala, což mě vyděsilo víc než neznámé prostředí, v němž jsem ocitla.

Ani jsem se nepokoušela křičet o pomoc, něco mi říkalo, že by to stejně nemělo smysl, a tak jsem jen seděla a pažemi si objímala kolena.

Náhle se železná krabice zatřásla, jako kdyby dojela na konec své cesty a objevil se tenký pruh světla, který se ihned začal rozšiřovat. Musela jsem si zakrýt oči.

Ucítila jsem, jak někdo skočil dovnitř toho, v čem jsem sem přijela. Nechtěla jsem se na něj podívat. Bála jsem se, co uvidím.

„Hej, proč ho nevytáhneš?“ ozvalo se volání seshora.

„Copak je novej bažant tak odpornej?“ po této poznámce přišla salva smíchu. (Pozn. aut.: Pro ty, co četli The Maze Runner v angličtině, tak bažant je český překlad greenie, já vím, anglicky to zní líp, ale nechci míchat české názvy s anglickými. Snad kromě WICKED (česky ZLOSIN), tu radši použiju české překlady. Ale věřte mi, shank a shucking mi tu bude hrozně chybět…)

„Ne, to ne,“ přímo nade mnou vyhrkl překvapeně nějaký hlas. Chlapecký hlas. Zvědavost mě donutila konečně odkrýt oči. Zadívala jsem se na blonďatého chlapce, který na mě otřesně zíral.

„Je to holka!“ zařval konečně a tím umlčel ostatní hlasy nahoře.

O pár minut později jsem stála v kruhu asi třiceti chlapců, teenagerů. Všichni na mě zírali stejně jako ten, který mě vytáhl ven. Bála se jich. A všichni opakovali tu větu.

„Je to holka.“

„Sakra, jako fakt je to holka!“

„Já si jí zamlouvám, frase!“

„Tak hezkýho bažanta jsme tu nikdy neměli.“

Některým slovům jsem vůbec nerozuměla. Rozhlížela jsem se po nich a vůbec se mi jejich pohledy nelíbily.

„Jak se jmenuješ, bažo?“ zeptal se mě vysoký chlapec tmavé barvy. Připadalo mi, že má určitou autoritu. Určitě to byl lídr téhle skupiny puberťáků.

Otevřela jsem pusu, ale pak jsem si to rozmyslela. V podstatě jsem je ani neznala. Co když mi chtěli nějak ublížit?
„Nás se nemusíš bát,“ promluvil chlapec vedle něj. Poznala jsem v něm toho, který mě vytáhl z té železné krabice.

„Zmlkněte sakra!“ zařval černoch na brebentějící chlapce. Okamžitě nastalo ticho. „Tak ještě jednou, holka. Jak se jmenuješ?“

„My víme, že to víš,“ pokračoval blonďák.

„Mlč, Newte,“ okřikl ho černoch. „Vůbec tomu nepomáháš.“

„Jo, Newte, poslechni Albyho,“ křikl na něj jiný chlapec.

„A ty drž taky hubu, Gally,“ na Albym bylo vidět, že toho má dost. Začaly menší rozepře mezi těmi třemi a já najednou vybouchla.

„Jmenuju se Bea, jasný?“ vykřikla jsem znenadání, až všechno opět ztichlo. I mě samotnou to překvapilo. „A to jste, sakra, nikdy neviděli holku nebo co?“

„No, vidíš, že umíš mluvit,“ pousmál se Alby. „Vítej v Placu, bažo.“