Given a Chance

Given a chance 24., Žížaly jsou punk-rock.

"M-Michaeli?" osloví ho opatrně Luke.

Použil jeho jméno, uvědomí si Mikey mimoděčně. Tohle celé nedává smysl. Přinutí se otevřít oči. "Můžu... můžu zítra."

Potřebuje alespoň den na to, aby se vzpamatoval. Aby si všechno přerovnal v hlavě. Jen... jeden den. To bude stačit. Jo. Měl by... měl by jít. Měl by odejít dřív, než řekne nějakou pičovinu, kterou pak nebude moct vysvětlit. Potřebuje to, odejít. Ale nedokáže se pohnout. A nedokáže u Luke nechat stát uprostřed parkoviště jen tak bez vysvětlení, jakkoli pateticky to zní.

Asi měkne.

Zhluboka se nadechne, velice pomalu vydechne a pokusí se sebrat. Jo, stačí se tvářit, že se nic neděje. Vůbec nic. Srdce se mu nesnaží vyskočit z hrudi a on se nechce sesypat na zem v milionu střepů. Pomalu se znovu rozejde, Luke ho zmatně následuje. Mika vytáčí to znovunastolené ticho mezi nimi, zároveň mu ale přijde, že kdyby Luke teď hned promluvil, asi mu zakroutí krkem. Chvilku dokonce uvažuje o tom, že si vytáhne sluchátka, aby tomu předešel. Ale to by si mohl Luke špatně vyložit a on nechce věci posrat ještě víc, než už jsou.

Vyjdou ze školních pozemků a oba shodně zabočí doprava. Což je... hm. Nikdo si neuvědomili, že bydlí zhruba stejným směrem. Totiž, Luke tuší, kde zhruba Michael bydlí, protože se o něm přeci jen po škole docela mluví. O Lukovi na druhou stranu neví nikdo nic. Yeah. Nějak nikoho nezajímá. Žádné novinky.

"Tak... ahoj," ozve se najednou Luke tiše.

Mike překvapeně zvedne hlavu. "Hm?"

"Slíbil... slíbil jsem mámě, že ještě nakoupím, takže... no," podívá se místo dalšího vysvětlování směrem k obchodu.

Oh. Jasně, jo. To je normální, že, Mikey. A je to... dobré, jo. Že Luke odejde, ale takhle... v pohodě. Protože musí. Ne proto, že si s Mikem nemá co říct a cítí se debilně. I když to asi taky. Ale i tak je tu prostě důvod, takže, yeah. To je fajn.

"Yeah," vydechne.

"Tak... " Luke přešlápne z nohy na nohu. "Takže se... uvidíme zítra?"

"Jo... zítra," zopakuje Mike tupě.

Luke má na jazyku ještě další otázky. V kolik Mikovi končí škola, ke komu půjdou nebo jestli jen najdou prázdnou učebnu. Jestli má vzít nějaká CDčka, nebo... něco. Ale nezeptá se. Nějak se to sem nehodí. A on by chtěl slyšet odpovědí stejně jen jako ujištění, že se mu to nezdá.

"Bye," šeptne, otočí se na patě a vejde do obchodu.

Luke se ujistí, že je chovaný za regálem, a skoro se zhroutí na zem. nakonec si musí dřepnout a chytit se za hlavu. Co to sakra bylo. Co to sakra je. proč to sakra je. obává se, že nemá mozek na to, co se včera a dneska stalo. Potřeboval by mnohem víc než jenom den - a lhal by, kdyby řekl, že se mu neulevilo, že Mike dneska nemá čas. Nezvládl by ho tak dlouho vedle sebe. A zároveň má pocit, že to bez něj do zítřka nevydrží. Vstane ze země, potřebuje se sebrat. kromě toho - máma by ho nikdy do obchodu neposlala, leda by to bylo bezpodmínečně nutné. Luke jenom nemohl pokračovat v cestě vedle Michaela v tom trapném tichu, které jako by tížilo a dusilo a zabíjelo. A Luke rozhodně nemá dost sil, v Cliffordově přítomnosti. natož... posledních pár dní.

Třesou se mu prsty. Koupí si akorát pití a kdoví proč dvě tyčinky stejné značky, jakou mu dneska dal Michael. Možná se to bude zítra hodit, pokud... budou zkoušet, nebo... co budou vlastně. Dělat. Lukemu se zhoupne žaludek. Stráví odpoledne s Cliffordem. A asi spolu budou muset mluvit. A musí... musí sladit song. A musí... ne. Tohle Luke nezvládne. Ani za nic. Na tohle nemá.

Proč se sakra nemohl narodit jako Žížala?! Byl by si hezky v klidu vrtal v zemi někde v kompostu nebo ve hnoji, no nebylo by mu tam mnohem líp?

Nebylo. Žížaly neumějí hrát na kytaru.

Možná v nějakém alternativním vesmíru. Možná je na čase najít nějaký tajný portál a protáhnout se zpátky do vesmíru, kde všechno funguje tak, jak je zvyklý. Domů se dostane, ani neví jak. Nemusí ani vytahovat sluchátka. Neví o čem přemýšlet, a tak má v hlavě úplně vymeteno. Doma málem nepozdraví mámu, jednoduše proto, že si jí nevšimne.

"Zlato, ahoj."

"Uh, ahoj, mum. Promiň, mám trochu... uh. Bolí mě hlava. Asi... asi si půjdu lehnout," vymluví se rychle, aby s ní nemusel mluvit.

Nemůže se soustředit vůbec na nic, a mluvit teď s mámou, aniž by zmínil alespoň jednou Michaela Clifforda, se zdá nemožné. Nejspíš by to byly jenom shluky slabik, nedávajících smysl, a mezi nimi Michaelovo jméno. Nechce, aby tohle máma věděla, takže... yeah. Bolí ho hlava. Což je trochu pravda.

Michael nevypadal dobře, když se vraceli ze školy, napadne ho, když zaleze do sprchy. Líp se mu tam přemýšlí. Jako by ho něco bolelo. A jako by něco... něco ho trápilo, nebo jak to říct. Možná Luke jenom zbytečně všechno moc rozebírá. Nebo si něco jenom namlouvá. Jo, namlouvá. To, že Michael možná mění názor na Luka. Což je blbost. Jo. Stoprocetně je to blbost. Luke stojí s hlavou skloněnou, voda mu stéká po obou stranách tváře a kape z vlasů, čela, nosu, brady. Vyleze ven, vodu nechá puštěnou a sáhne nahoru na zrcadlo. Vždycky tam je. Je to asi zvyk. Obrací ji v prstech, chvíli nemyslí na nic moc. Když se rozbrečí, je to trochu úlevné. Krev mu hučí v hlavě, slzy se mísí s kapkami vody, nemyslí na nic. Nenamáhá se sundat náramky z levé ruky, jenom polovinu z nich posune blíž k lokti. Dvě jsou poměrně čerstvé. Není to tak dávno. Kousek od sebe. Nenese... některé věci snadno. Postaví se zpátky pod proud vody, jenom ji převrací v ruce, chvíli nedělá nic. Pak ji přiloží na kus volné kůže.

A další.