Given a Chance

Given a chance 129., Pět.

Benova ostražitost klesne, Andy mu doopravdy neublížil. Přesto k otci bude ještě pár dní zachovávat jistý druh hořkosti. Možná by s ním neměl mluvit, dokud se neuklidní. Nestává se, že by ho něco vyvedlo z míry, Ben není zvyklý, být naštvaný.

"Tak já ti ji půjdu připravit, ať se najíš, než půjdeš za Michaelem," Andy si včera dával dobrý pozor, aby si to jméno pamatoval. Chce s Lukem navázat vztah stejně silný, jako má se svými staršími syny, a pokud to myslí vážně, musí se snažit. Jen si teď nemůže vzpomenout na jméno jeho přítelkyně. Chtěl se ho při snídani zeptat, jak to rande probíhalo, měl plán. Udělat mu snídani, nechat ho mluvit o svém rande a třeba mu povědět o jeho prvním rande vůbec, nebo raději až o rande s Liz, aby si Luke nemyslel... no. Jenže to asi nebyl tak úplně nejlepší plán. Vždyť nezvládl udělat ani snídani, aniž by Lukovi nepřivodil panický záchvat, nebo co to bylo.

"Dobře, um, dě-děkuju."

Dokonce i Andy cítí, že Luke soustředí celý svůj mozek a veškerou energii, kterou v těle má, na tato dvě slova. Aby se nezakoktal, aby se nepřeřekl, aby nemluvil moc rychle nebo nemumlal.

Ben se zvedne a jde za otcem, a když ho chce Luke následovat, Ben ho po požene, aby si šel ustlat, uklidit v pokoji a aby si v ložnici rodičů vzal vyžehlené prádlo. Andrew ví, co ho čeká.

"Vůbec nic jsem neudělal, jen jsem se zeptal, kolik lžiček kakaa chce do mlíka, ani jsem nezvedl hlas, vůbec nic jsem nestihl říct!" brání se Andy okamžitě, co je Luke bezpečně z doslechu.

"Nejde ani tak o to, co skutečně říkáš, jako spíš jakým tónem. Podívej, Luke není normální kluk, jaké vídáš na hřišti s míčem, ale to neznamená, že to není kluk. Lidská bytost s city, ježiši... tati, loni mu diagnostikovali depresi, Luke má sebepoškozovací sklony, má strach z lidí, protože ani ty, jeho vlastní otec, nedokážeš respektovat, že Luke není podle tvých představ!" Ben se snaží tišit svůj hlas, ale stejně to zní, jako by křičel, i když šeptá.

"Ale to já vím!" ohradí se vzdorovitě otec. "Vím to, vím, že jsem toho hodně zpackal. Chtěl jsem to napravit, udělat mu snídani, promluvit si-!"

"Nemůžeš s ním jenom tak promluvit!" argumentuje Ben zoufale. "On není jako obyčejné děti, nemůžeš si ho posadit před sebe a zahájit křížový výslech, nemůžeš za ním přijít, kdy se ti to hodí, a zničeho nic na něj spustit, nemůžeš, jasně?! On tohle neumí, prostě jenom tak přijít za někým, koho vůbec nezná, a začít s ním mluvit! Jenže ty to nechápeš, protože ho celý jeho život ignoruješ, a jediné, co od tebe kdy slyšel, jediné, co kdy v životě od tebe slyšel, bylo, že není normální kluk, a že s takovou si nikdy nenajde přátele. Tos mu řekl, když mu bylo pět, tati. Živě si to pamatuju. Tomu klukovi bylo pět let, a tys byl schopný mu říct něco takového do očí. Proč myslíš, že je ze všeho tak vytřepaný?! Nemůžeš jen tak nakráčet k dítěti a říct mu, že si nikdy nenajde kamarády, jasně?! Prostě nemůžeš!"

"Vždyť na sobě měl šaty," pokusí se chabě bránit Andrew.

"Vždyť mu bylo pět!" skoro zařve Ben.

Tohle v sobě dusil hodně dlouho.

"Nevím, jak si představuješ výchovu, slíbil jsem mamce, že ti to nikdy neřeknu, ale teď musím - mamka uvažovala, že se s tebou rozvede, protože se bála, že z tebe má Luke strach a eventuálně měla i ona, že mu ublížíš... ale tys pak sám přišel s tím, že Lukova výchova je tedy na ní a ty se do toho nebudeš vměšovat. Ale že Luke z toho má dodneška záchvaty úzkosti, to ti je úplně jedno, předpokládám!"

Andymu sklapne. Liz že by...? Jeho Liz...? To byla rána pod pás. Ben se zhluboka nadechne a udělá půl kolečko okolo kuchyně. Zakloní hlavu a upraví si vlasy gestem, které většinou dělá Jack. Andymu nikdy nebylo tak úzko, jak mu je teď. Ben zaregistruje.

"A teď si představ, že takhle se Luke cítí v jednom kuse," uchechtne se hořce Ben. "Přikrčený ve strachu, že provedl něco, o čem neví. Že něco zkazil a že se na něj bude křičet a že zase nebude dost dobrý, protože jeho vlastní otec ho nemůže vystát do takové míry, až ho absolutně ignoruje."

Andy otevře pusu, ale zase ji zavře. Nikdy ho to nenapadlo. Nikdy mu ani nepřišlo důležité uvažovat nad tím, jak jeho nejmladší syn přemýšlí o sobě samém nebo o svém otci. Ani jednou. Jednoduše si myslel, že když ho nechá na pokoji a nebude mu do ničeho mluvit, Luke to bude cítit stejně - prostě si nemají co říct, a tak vzájemně svou přítomnost nevyhledávají. Vůbec ho nenapadlo, že... je Luke dítě, které spoléhá na to, že maminka a tatínek se o něj postarají. A tak Andyho místo v Lukově životě musel zastávat Ben. Což je fajn, Ben toho mazlíčka miluje nade všechno a miloval ho od první vteřiny, co mu matka dala podržet uzlíček peřinek, v nichž byl sotva tříkilový Lukey po krček zabalený v růžových dupačkách.

"Luke se tě nebojí," promluví Ben už klidněji. "On je vyděšený z toho, co si o něm myslíš."

"Ale já si o něm nic nemys-!"

"A nenapadlo tě," přeruší ho nejstarší syn znova rozzlobeně, "že možná to je přesně ten problém?"

Andy nikdy neviděl svého prvorozeného takhle bez sebe vzteky. "Jen mě napadlo, že když bude vyrůstat bez mého vlivu, protože tomuhle já očividně nerozumím, bude mu líp!"

"Ano, bude mu mnohem líp, když ho otec, který ho má ze zákona opatrovat a chránit do jeho osmnácti let přede všemi, před sebou i před ním samým, bude ignorovat. Ano, to je lék na všechno, tati, úžasné," prskne Ben hořce.

"Nevím, jak se k němu chovat, Bene," vzmůže se Andy alespoň částečně najít ztracenou rovnováhu. "Netuším, jak se všechno tohle dělá, nemám tušení, jak s ním mluvit..."

"Co třeba," a sarkasmus ze synova hlasu doslova odkapává, "jako se synem. To tě nikdy nenapadlo?"

"Nech si ten tón," požádá ho Andrew, ale není v tom nic z žáru naštvaného otce. Ostatně, to Andy tady dostává za vyučenou.

Bena naproti tomu to rozlítí téměř do nepříčetnosti: "Tak ty mě budeš poučovat, jakým tónem s tebou mám mluvit?! Ty, který jsi nedokázal vychovat Luka? Máš zodpovědnost, nemůžeš si jenom tak vybírat, jaké morální zásady budeš plnit a které ne, nemůžeš vyžadovat respekt, ale nerespektovat zpátky, takhle lidské vztahy nefungují, rozumíš?!"

Andy o krok ustoupí. Ve svých dvaačtyřiceti letech by ho nenapadlo, že ho může jeho třiadvacetiletý syn takto... ohrozit. Ben se nikdy, nikdy co si Andrew pamatuje, nechoval násilnicky, ale právě v téhle chvíli Andyho napadne, že možná Bena vůbec nezná. Podcenil ho. Možná by se měl zapojit do rodinných událostí jinak než doposud.