Given a Chance

Given a chance 133., Pišiškvor.

Andy se poplašeně otočí na židli a jeho pohled se střetl s Lukovým. Andy zhrozeně sleduje, jak Luke sklopí pohled i hlavu, než promluví. "Ne-nechtěl jsem, uh, nech-nechtěl, aby-abys-ses s Benen p-poh-hádal."

Jack zakmitá pohledem mezi otcem a tím pišiškvorem. Pohádal...? Andy má ale okamžitě jinou starost. "Nepohádali jsme se. A určitě ne kvůli tobě."

Luke zvedne pohled a nejistě se podívá otci do očí. Neviní ho...? Určitě? Luke si je jistý, že něco provedl, proč jinak by byl Ben tak naštvaný? Nikdy nebýval. Andy ani za nic na světě nedá nejmladšímu synovi záminku se ho bát ještě víc.

Jack mlčí. Otec se Luka nezastává, většinou jenom tiše protočí oči, kdykoli Luke zakoktá. Což je v přítomnosti otce... tak nějak, no, pořád. Andy vstane a opatrně se přiblíží ke svému nejmladšímu dítěti. Luke k němu zvedne dětsky nevinný pohled a Andy je ztracený. Nejspíš konečně pochopil, proč je k němu Ben tak něžný. Vždyť je to jenom dítě. Andy se zarazí, nejistý, proč vlastně vstal a proč k Lukovi přišel tak blízko - může cítit, jak prvák tají dech, jak Jack vstane od stolu, na rtech už-už Benovo jméno, ale Andy jenom vztáhne k dítěti ruku a něžně ho pohladí po hlavě.

"Nikdo se na tebe nezlobí," ujistí ho otec. "Nic jsi neudělal."

Luke vydá přidušený něžný zvuk a automaticky se pohne proti otcově dlani - načež si uvědomí, co dělá, a rychle uskočí. Otec pokládá mazlení za holčičí, tohle byla nejspíš omluva za to, jak ho ráno rozrušil; a přitom by se měl omlouvat Luke. Andy za nic přece nemohl. Chtěl jenom... chtěl to jenom napravit.

"J-jasně, já... musím z-za..." Luke se nadechne - otec nenávidí jeho koktání. "Za Michaelem."

Andy pozvedne obočí. Nechápe vůbec nic. Proč před ním Luke uhnul? Jak to že se nezakoktal? Andy je přece hodný a něžný a vůbec, ne? Luke má tohle rád? Tak proč před ním uhnul? Povzdechne si - tohle asi jedno pomazlení nespraví, hm.

"Jo, Michael... jasně. Dobře... se bav. Přijdeš... přijdeš domů? Tedy, myslím... kdy přijdeš domů?" zeptá se Andy, protože netuší, jak jinak s Lukem udržet hovor.

"Uh, já... ne-nevím. Mik-Mikey má, uhn, určitě ra-rande, takže... takže a-asi, uh, nějak... pře-ed tím? Asi... uh," Luke roztržitě pokrčí rameny a pohledem žádá Jacka o pomoc.

Jack toho má momentálně příliš hodně na analyzování. Jistě, Luke, vyděšený k smrti jenom z představy, že musí čelit otci, to je normální, tedy běžné. Ale Andy, stejně nervózní ze svého syna? Vypadá to, jako by se za jakoukoli cenu snažil navázat s Lukem kontakt. Nakloní hlavu na stranu a pozoruje otcovo neverbální chování. Takového ho nikdy nezažil.

Andy popošlápne na místě. "Tak... tak utíkej, ať Michael nečeká."

"K-kde j-je ma-mamka?" zeptá se Luke tiše spíš Jacka, aby neobtěžoval otce.

"Je neděle, Lukey. U babičky," odpoví otec klidně.

Oh, jistě, ježiši, Luke, ty jsi fakt debil. Kde jinde by asi mamka mohla v neděli ráno být?! Chodí v neděli ráno k babičce mnohem déle, než je Luke na světě, prokrista.

"Uh-no..no jo-j-já... jasně. Tak... t-tak ahoj," mávne nejistě Luke a vytratí se z kuchyně, jak nejrychleji a nejtišeji umí.

Andy si počká, až uslyší klapnout dveře Lukova pokoje, a musí sakra natahovat uši, aby to klapnutí slyšel. Pak dojde zpátky k židli a sesune se na ni. "On se mě vážně bojí, co?"

Jack poprvé v životě vidí otce jako politováníhodného, ale i přesto mu to přeje. Přeje mu pocit beznaděje a smutku, který teď musí cítit. Však si to za to chování k Lukovi zaslouží. Prostřední z bratří se posadí, ale z obezřetnosti nic neřekne.

"A... má mě alespoň rád? Jako... jako taťku, myslím. Prostě... stejně jako mamku?" otáže se Andy zoufale.

Well if you wanted honesty... Jack se rozhodne nechat si svůj sarkasmus pro sebe a pokusí se alespoň trochu povzbudivě usmát. Otci to dá kýženou odpověď. Povzdechne si ještě hlouběji a složí hlavu do dlaně. I mlčení je odpověď, uzná Jack. Ale nedokáže skrývat, jakou radost mu otcovo zoufalství působí. Luke trpěl patnáct let. Jen ať si to hlava rodiny užije.

"No.. já se jdu učit. Mám za pár dní zápočet," zamumlá vysokoškolák a uteče do svého pokoje. Zbabělé, ale nerad by otci vystavoval na odiv svou radost. Mohl by si to špatně vyložit.

Luke se svalí do sedacího pytle v rohu svého pokoje a několikrát zamrká, aby zahnal slzy. Neví, proč je má v očích, vždyť se nic nestalo. Kruci, Luke, sakra, seber se. Jsi jako děcko. Není divu, že nemáš kamarády - a najednou se jeho myšlenky zastaví, protože jeho hlavou se mihne Michael. A hned za ním Louis a Cal a Caspar a Gee a... a Aleisha. Luke není sám. Našel si kamarády. Je to skoro neuvěřitelné. Pro něj. Po tak dlouhé době. Tohle už není argument, který by jeho mozek mohl použít proti němu, protože Luke, navzdory všemu, včetně své povahy, dokázal navázat přátelství. Sice je to všechno teprve začátek, ale Michael mu slíbil, že... Michael mu... Michael viděl jeho pokoj. Viděl všechno. A slyšel Lukova otce, co říká a co tím myslí, a Michael se přece jenom postavil na prvákovu stranu, a nabídl mu mazlení jako terapii a vůbec si o něm nemyslí, že je s ním něco divně. Ježiši, Michael viděl Lukovy šaty v chodbě na skříni vedle Lukova pokoje, viděl jeho sponečky a laky na nehty, viděl... úplně všechno. A přesto... a přesto.

Budu v pohodě, uvědomí si Luke zcela náhle. Jasně, zabere to nějaký čas, ale eventuálně budu v pohodě.

A to bylo zjištění, které otočilo jeho dosavadní život doslova naruby. Jistěže si to neuvědomil hned, ale když se pak, po měsících, strávených po boku Caluma a Mikeyho, podívá zpátky právě do tohoto momentu, uvědomí si, jak moc a co všechno se v jeho životě změnilo. A jistě, občas se bude probouzet z nočních můr, ve kterých se nikdy neodvážil zapsat se na Akademii, takže se nezačal bavit s Michaelem a žádné přátele si nikdy neudělal. Jenže se z těch nočních můr bude probouzet s rukou na mobilu, aby mohl vytočit Michaelovo číslo, a eventuálně přijdou dny, kdy bude běžné vzbudit sevedle Michaela. A vedle Caluma, vedle Geordie, dokonce vedle Ashtona, ačkoliv o tom ještě nemá nejmenší tušení (a autorky očividně taky ne), vedle celé kapely, vedle Alexe Gaskartha a Jacka Barakata, dokonce vedle Joela Maddena, proboha, a jednou dokonce na rameni BJ Armstronga, omylem, ve studiu, ježiši.

A všechno tohle začalo tím, že se odvážil kromě sebe zapsat na Akademii i svého věčného rivala Michaela. Proč? To ví bůh. Možná má Cali nakonec pravdu, když o čtyři roky v jednom nterview prohlásí, že je možné, že se znají z předchozích životů, a že to zabralo tisíce let, najít si k sobě cestu a konečně založit kapelu, jež má úspěch. Možné to je.

Ale o tomhle ještě patnáctiletý Luke s rozřezanými stehny a nervózním žaludkem nemá ani nejmenší tušení.