Láska kafem ředěná ✔

2.

Cesta domů se z obvyklých třiceti minut protahuje na neurčito. Když procházím kolem vyhlášené pizzerie, kde to omamně voní, dostávám chuť na kafe. Nevím, proč ne na tu samotnou pizzu, ale kafe je první, co mi prolítlo hlavou. S kabelkou, která je nacpaná k prasknutí, a s krabicí v ruce mířím do první kavárny, co je po cestě. Usedám k malému kulatému stolku na terásce, krabici skládám k nohám a očima hledám servírku. Ještě před chvílí jsem zahlídla její uniformu, tady na place.

„Co si dáte?" Doslova na mě otráveně vybafne mladá holčina s bločkem v ruce.

„Ledový karamelový macchiato a nějaký dortík máte?"

„Jahodovej a čokoládovej." Odfrkne, jako bych jí zdržovala.

„Tak čokoládový prosím." Nasadím ten nejširší úsměv s podtitulem ‚trhni si'. Kačena, jako by nestačilo, že už tak mám zkaženej den, ještě mě bude nasírat tahle. Když odejde, padnu do opěradla a zadívám se před sebe. Lidi na ulici, která je jen za drobným dřevěným plůtkem spěchají a vůbec se neusmívají. Z nudy začínám počítat ty, kteří se usmívají. Končím, až když mi ta samá protivná servírka nese mojí objednávku.

„Zaplatím!" Hlásím hned, jakmile se chystá udělat otočku a zmizet. Naštvaně se otočí, prskne po mě částku a s napřaženou rukou čeká. Vytahuji z peněženky drobáky a s úsměvem jí je sypu do dlaně. Ani si to nepřepočítala. Jen sevřela dlaň a zmizela.

Zase se na chvíli vracím k počítání úsměvů, ale je to jako hledat jehlu v kupce sena. Napočítala jsem jich jen tucet. Dospělých, děti se smějí pořád.

Pomalu brčkem ucucávám své macchiato a vidličkou ukrajuju špičku dortu. Servírce, která pokaždé, když jde okolo, na mě hází vražedné pohledy, nevěnuji žádnou pozornost. Jen si dojím dort, vypiju kafe a půjdu. Večer by měl volat Edmond. Už se tak moc těším, až za měsíc přijede. Pokládám vidličku a prstem si přejedu po zásnubním prstenu. Jen pár měsíců a bude ze mě paní Strawn. S Edmondem spolu chodíme tři roky a než odjel na ropnou plošinu, požádal mě o ruku. Ještě teď, když zavřu oči, vidím, jak přede mnou klečí s prstýnkem v ruce a cítím omamnou vůni magnolií. Jakoby to bylo včera.

Jenže po zvednutí víček a procitnutí jsem opět v malé kavárně a ta protiva jde zase okolo. Vysávám poslední zbytek té sladké lahody, na rameno házím kabelku, do ruky chytám krabici a mířím ke dvířkám plůtku, který odděloval terásku od rušné ulice. Po pár ulicích zatáčím doprava a známou uličkou jdu směr můj domov. I kdybych tady šla po tmě, budu přesně vědět, kde co je. Prodejna designového nábytku, malá pekárna, oděvy, hudebniny, dům, který je nádherný, ale prázdný, fotograf... Dům, který je prázdný. Vracím se pár kroků zpět, kouknout, jestli mě nešálil zrak a ne. Ve výloze visí cedule o pronájmu. Nakukuji skrz výlohu dovnitř. Nepamatuju se, že by tady něco bylo. Museli to zavřít dřív, než jsem se sem přistěhovala. Ale ten prostor, co je i přes špinavé sklo vidět, mě okamžitě chytá za srdíčko. Kavárna, můj sen od univerzity. A tady by to bylo ideální. Pokládám krabici na zem a lovím v kabelce telefon. Vyťukávám číslo uvedené na cedulce a celá rozechvělá čekám, kdo to zvedne.

„Haló?" Ozývá se z druhé strany.

„Dobrý den, tady Molly Blackwood. Volám kvůli pronájmu..."

„Kde jste?" Přerušuje mě hlas, nejspíš starší paní.

„Stojím přede dveřmi do..."

„Jdu za vámi, čekejte tam." Opět mě přeruší a položí to. Podívám se na displej a poté telefon schovávám do kabelky. Dlouho se nic neděje. Už si říkám, zda si ze mě ta stará paní neudělala legraci, ale v tu chvíli se otevírají dveře a za nimi se objevuje malá drobná stařenka.

„Pojďte dál, slečno." Nechává otevřené dveře. Beru krabici do rukou a vklouzávám do toho tajemného světa. Všechno je tu staré, zaprášené, ale má to svoje kouzlo.

„Líbí se vám tady?" Zastavujeme se zhruba v prostředku místnosti.

„Je to tady nádherné, dýchá z toho taková pohoda, klid." Říkám popravdě.

„A co byste tady chtěla mít?" Zadívá se mi do očí.

„Kavárnu. Byl to můj sen a tyhle prostory by byly úžasné." Usměju se, přehazujíc si krabici na ruce.

„To se mi líbí." Pokýve stařenka hlavou a vybízí mě, abych jí následovala. Jdeme až dozadu, pak přes chodbu a po schodech nahoru. Už se nedivím, že jí to trvalo tak dlouho. Když přijdeme do obývacího pokoje, usadí mě do velkého křesla a sama se posadí na židli u stolu.

„Líbíte se mi slečno Molly a váš plán s kavárnou taky. Myslím, že se domluvíme." Vstává a míří do vedlejší místnosti, z které se vrací se svazkem papírů v ruce. „Nechala jsem si vypracovat smlouvu od právníka, tak se nemusíte bát." Usměje se na mě, než usedne zpátky na židli a jedno vyhotovení mi podává.

Pomalu přejíždím očima po papíře, kde mě zajímá jen jediná věc. Částka za pronájem. Do toho poslouchám podmínku, která znamená zaplatit půlroční nájem dopředu a vratnou kauci.

„Ano, s tím jsem tak nějak počítala..." Odpovím a dál hledám to čísílko. Tady, na druhé stránce, skoro až dole. Rychle v hlavě přepočítávám, zda mi na to budou peníze stačit, když zaplatím všechny půjčky, co ještě mám.

„Víte paní..." Zarazím se, vždyť já ani nevím, jak se jmenuje!

„Knight, Winona Knight."

„Víte paní Knight..."

„Winono, prosím" vpadne mi do toho. Usměju se na ní a začínám znovu, tentokrát tak, jak si přeje.

„Víte Winono, potřebovala bych si to nejdřív všechno propočítat, pročíst, podívat se, co všechno bude interiér potřebovat a tak."

„To není žádný problém Molly, počkám. Však se domluvíme." Mrkne na mě. „Vezměte si ty papíry domů, dole se podívejte, na co chcete, projděte si to úplně celé a pak se rozhodněte."

„Dobře, děkuju a můžu se podívat teď hned?"

„Ale zajisté." Vstává a jde se mnou stejnou cestou zase dolů.

Večer sedím v pohodlí svého křesla a pročítám si papíry o smlouvě. Vedle sebe složku, v které mám zařazené veškeré smlouvy o svých půjčkách a aby toho nebylo málo, na stolku leží položený další papír, tentokrát celý počmáraný čísly. To jak jsem počítala, jestli to finančně zvládnu. Po skoro dvou hodinách jsem přesvědčená, že to zvládnu. Bude to sice o prsa, padne na to i moje železná zásoba, ale až se vrátí Edmond, bude zase líp. Vrhnu se do toho po hlavě hned zítra, nač otálet.

Když už asi po páté za sebou zívu, nechávám papíry ležet, tak jak jsou a jdu si lehnout. Zítra mě toho čeká celkem dost.