Láska kafem ředěná ✔

17.

Kdyby si počasí občas neusmyslelo, že pustí k zemi nějakou tu sněhovou vločku a sešle na nás mráz, člověk by ani nevěděl, že je zima. Sedám na chvilku ke svému stolu, který láskyplně pohladím v místě, kde míval rozložené věci Nick a smutně se usměju. Opravdu mi chybí. Kdybych alespoň věděla, co s ním je. Nestavil se tu, nedal o sobě vědět a to číslo na můj telefon má.

No jo, budu si muset zvyknout, že není. Ještě jednou přejedu rukou po stole, povzdychnu si a pomalu se zvedám.

„Chyběl jsem ti?" Šeptá mi někdo do ucha a já v tom medovém hlase poznávám toho, na koho jsem právě myslela.

„Nicku!" otáčím se proti němu a hned mi na tváři přistává malá pusa. Cítím, jak se červenám. Polévá mě horko a to nejen z toho, že mě Nick nachytal na švestkách, ale taky z toho, že tu není sám. Vedle něj stojí postarší muž, elegantně oblečený a pobaveně nás sleduje.

„Tak co, chyběl?" Dožaduje se odpovědi, nehledě na toho muže.

Mlčím, ale nakonec se přiznávám.

„Jo, chyběl" špitnu, klopíc oči k podlaze, protože tam jistě je něco mnohem důležitějšího, než přede mnou. Třeba zrovna ten drobek topící se v malé loužičce vody, co někdo přinesl z venku, nebo ta tmavá šmouha hned vedle.

„Tak už jí netrap Nicku." Promlouvá elegán a vzápětí ke mně natahuje ruku, na které mě ihned trkne do očí zlatý prsten s velkým černým kamenem.

Kdo to ksakru je? Ropný magnát? Milionář? Majitel banky?

„Stephan Crandell, moc mě těší."

„Molly Blackwood" pozdravím, stisknu ruku a nabídnu sezení. Hned se ptám, co si dají. U Nicka jsem si stoprocentně jistá, tak svůj pohled zaměřuji spíš na pana Crandella. Jenže ten se zase dívá na Nicka.

„Dvakrát to, co si dávám já Molly." Mrkne na mě Nick po tiché domluvě s elegánem a já tak můžu jít za pult. Doufám, že se tam trošku uklidním, protože ještě teď mi srdce zrychleně bije.

On přišel, sice není sám, ale mně to stačí. Moc ráda ho vidím. Automaticky dělám kávu, chystám na talířky sladké, a když mám vše připravené, odnáším těm dvěma.

Když i před Nicka položím objednávku, ozve se z druhé strany stolu pan Crandell.

„Vypadá to lákavě Molly, Nick nelhal." Usmívá se na mě. „Jo, a až budete mít chvilku, mohla byste se stavit? Potřeboval bych si s vámi promluvit."

„Samozřejmě" vykoktám ze sebe, pozorujíc Nicka. Ten je však zabraný do krájení dortíku. Na tváři mu však pohrává úsměv, o kterém nevím, zda patří tomu dortu, nebo že nemám od elegána čekat nic špatnýho. Stejně mi to teď bude vrtat hlavou. Co mi tak může chtít? Vždyť se vidíme poprvé v životě?

Nedává mi to klidu, ani když obsluhuji nově příchozí, ani když od prázdných stolů odnáším použité nádobí. Občas pohledem zamířím ke stolu, kde sedí, ale tam vládne dobrá nálada. Elegán Nickovi něco vypráví, párkrát se rozhlédne po kavárně, pak cosi čmárá na papír, ale oba jsou v naprostém klidu a pohodě. Na rozdíl ode mě. A jako na potvoru se teď dveře netrhnou. Zákon schválnosti, usměju se v duchu. Jsem zvědavá a ta nevědomost mě ničí.

„Omlouvám se, ale vidíte to sami" krčím rameny, když od nich odnáším hrnečky s talířkama.

„V pořádku Molly, my máme čas." Usmívá se na mě pan Crandell, když v tom se jeho úsměv stáhne a zadumaně se podívá na Nicka.

Snad to není špatné znamení.

„Nicku? Co kdybys to vzal na chvilku za Molly, já jí zatím představím náš plán."

Než stačím zaprotestovat, že to není potřeba, Nick se ochotně zvedá.

„Pojď mi ukázat, co tu máš novýho a neboj Molly, já to zvládnu." Chytá mě kolem pasu a ten kousek za pult jdeme vedle sebe.

„Mám se bát?" Padne moje první otázka, když stojíme za pultem a já mám jistotu, že nás Crandell neslyší. Nick se na mě jen podívá, vrátí ruku na můj pas a směruje do zázemí. Tam mě chytá za tváře a já už nic nechápu. Ztrácím se v jeho očích, které jsou najednou tak blízko, že spočítat řasy by byla hračka. Srdce se snaží vyskočit z hrudě a nohy se mi podlamují.

„Chybělas mi Molly!" Smyslně zavrní, až mi z toho naskočí husí kůže po těle. Jenže to je ještě nic proti tomu, když se jeho rty dotknou těch mých.

Tak horké, tak sladké...

Mám pocit, jako bych vyskočila z těla, protože ho vůbec nevnímám. Jsem unášena kamsi daleko a vrátit se nechci. Za žádnou cenu. Tohle se mi líbí. Moc líbí.

Nádherný polibek, který netrvá ani moc krátce, ani moc dlouho, i když co si budeme povídat...

Když se naše hlavy od sebe zase vzdálí, máme v očích neidentifikovatelný blažený výraz.

Je tohle zamilování? Možná.

Nebýt cinknutí zvonečku nad hlavním vchodem, možná tu stojíme ještě hodně dlouho. Jenže oběma nám dochází, že jsme na nevhodném místě a že tam za dveřmi je kavárna, lidi, i pan Crandell, který se mnou chtěl mluvit.

„Musíme jít" Usměje se na mě Nick, naposled pohladí po tváři a pomalu vychází ze dveří. U těch ještě stačí z věšáku stáhnout zástěru, kterou si hned omotává kolem pasu.

Dvakrát hluboký nádech, výdech a jdu i já.

Usedám na lavici proti panu Crandellovi , očima naznačím, že může začít, přesto jsem vnitřně neklidná.

„Molly, nebojte" usmívá se na mě a donutí po chvíli k úsměvu i mě. Tak ze sebe nechávám spadnout i ten poslední strach s pochybnostmi a jsem odhodlaná a připravená vyslechnout, co bude ten jejich plán.

„Rád bych zde udělal malý vánoční večírek Molly, to je celé. Jen pro pár lidí, uzavřená společnost. Jeden stůl na občerstvení, které zajistím, nic víc. Všechno ostatní tady je."

Tak tím mě dostal. Tohle by mě vůbec nenapadlo a tak mi hned začínají hlavou lítat myšlenky, že bych mohla poprosit Morrise a Bena o výpomoc, objednat nějaké speciální dortíky, určitě to skořicový kafe... Jo, to bude super.

„To by šlo."