Láska kafem ředěná ✔

16.

Kavárna a přípravy na vánoce mi nedají moc času přemýšlet o mně samotné. Tak jak se ještě před pár týdny zdálo, že budu mít na krku, obrazně řečeno, tři chlapy, nezůstal ani jeden. Nebo možná jeden, Nick, ale ten už se tu delší dobu neukázal. U mámy se zdržel celý týden, na recept zapomněl, ale mufiny, které dovezl, byly opravdu skvostné. A teď, asi už mu dodělali kancelář. Objevil se tu jen dvakrát a mě začíná chybět. Když vycházím ze zázemí, když stojím za pultem, kdykoli mi padne zrak k mému stolu, chybí mi. Je tam prázdno. A prázdno je i v mém srdci, které tak moc touží zase někoho milovat. Závidím všem těm zamilovaným dvojicím, které sem chodí na horkou čokoládu, drží se za ruce a šeptají si sladká slovíčka.

„Ach jo" povzdychnu si nahlas. Sedím u svého stolu, čekajíc na otevření kavárny. Mám ještě deset minut k dobru.

„Copak Molly, něco tě trápí?"

Leknutím nadskočím, což příchozí osůbku rozesmívá.

„Win, ty mě teda lekáš" mírně pozvednu koutky, ale v hlavě mé myšlenky nemizí.

„Molly, copak se děje. Jsi taková smutná. Je to kvůli Nickovi?"

Jak na to přišla? Že by intuice? Asi, protože mě bere za ruku a promlouvá do duše. A jde jí to dost dobře. Dokonce tak, že otevírám o pět minut později. Už dlouho jsem se nikomu nesvěřovala. Máma je na druhým konci států a po telefonu to jaksi není ono. Potřebuji fyzický kontakt, vidět oči, nechat se pohladit. A to všechno se mi u Win dostalo.

Ještě chvíli posedí, vypije si svou ranní kávu a poté mě opouští. Dlouho sama ale nejsem. Kolem jedenácté přichází Yusi s Fredem. Sedají ke stolu, objednávají si, na což jim stačí pouhý úsměv a mrknutí. Hned vím, co chtějí. Ostatně dávají si pokaždé to samé.

Obsloužím všechny zákazníky a na malou chvilku k nim usedám. Fred zase hýří vtipem a nezapomíná se mnou flirtovat, Yusi působí uvolněně a po té naší sexové eskapádě už jsme zase tam, kde kdysi. Velice dobří přátelé.

„Kde je Nick? Už jsme ho tu dlouho nepotkali." Zahuhlá Yusi s plnou pusou dortu. Já jen pokrčím rameny a odpovídám, že už mu asi opravili kancelář. Co jiného jim mám říct. Sama nevím. Na to oba kývnou a dál se cpou sladkým. Chlapi.

„Co vánoce?" Prohodí do nastalého ticha, kdy na ně jen koukám, Fred. Narovnávám se na lavici a nechápavě se ptám.

„Jak jako vánoce? Co s nimi?"

„No, jsou za dva týdny. Tak kde budeš a tak. Koukám, že výzdobu už máš." Cvrnkne do dekorace, co mám na každém stole.

„Kde bych byla. Tady budu, stejně na mě doma nikdo nečeká. Nebo půjdu za Win." Krčím rameny. Nad tím jsem nepřemýšlela. Měla jsem plno práce sehnat větvičky, ozdůbky, santovské čepičky, které jsem navlékla na některá opěradla židlí a hlavně jsou to jen vánoce. Není to konec světa.

„Já bych tě pozval k sobě" navrhuje Yusi. „Ale budu mít u sebe Gigi, jestli ti to nebude vadit."

Přetáčím zrak na něj, ale v tu chvíli cinká zvoneček nade dveřmi. Zvedám se a jdu obsloužit nově příchozí. Celou tu dobu přemýšlím nad jeho návrhem. Bylo by prima strávit svátky s někým, koho znám. Jenže bude mít Gigi a já do toho nechci zasahovat.

„Yusi, díky za pozvání" sedám zase ke klukům. „Ale užij si svátky s dcerou, já to zvládnu. Nejsem malá holka. A stejně budu tady. Víš co lidí chodí o svátcích ven? To by ses divil." Maskuji svůj smutek falešným úsměvem. Jenže Yusiho neoblafnu, zná mě dokonale.

„Dobře, jak chceš, ale víš, kde bydlím."

Víc už se k tématu svátků nevracíme. Bylo by to stejně bezpředmětné. Nechci se k někomu vnucovat a možná budu i ráda sama. Koupím si dlabanec, flašku vína, dárek a oslavím vánoce sama se sebou. Třeba to bude zábava.

Den utekl jako voda a já jsem příjemně unavená.  Bývá teď hodně lidí a tak si nemůžu na nic stěžovat, jen ty nohy mě bolí. Jsem uťapkaná, ale šťastná, že se mi povedlo můj sen přivést k životu a hned nezkrachovat. To byla a stále je moje noční můra.

Když všechno poklidím, odcházím ještě nahoru za Win. Sice jsem jí viděla ráno, ale poslední dobou se mi nezdá ve své kůži. Sedíme v její pohodlné pohovce, jako kulisu máme puštěnou televizi, kterou stejně ani jedna z nás nevnímá a povídáme si. O všem. Jen jejímu zdravotnímu stavu se vyhýbáme. Na mojí otázku, mě odbyla, že je všechno v pohodě, nic jí netrápí a tak už se nechci vyptávat dál. Je mi s ní dobře. Je jako moje babička. Tu jsem taky mohla poslouchat do nekonečna a stále jsem se dozvídala něco nového.

Odcházím až chvilku před půlnocí. Taxík mě odváží domů, kde si dám jen sprchu a jdu do postele. Jenže se mi zase nedaří usnout. Přetáčím se ze strany na stranu, ale bez úspěchu. Takže si po dvou hodinách sedám, rozsvěcím lampičku, beru laptop a brouzdám po internetu. Projíždím sociální sítě, kde jsem před nedávnem udělala stránku i kavárně a s úsměvem na rtech a hřejivým pocitem u srdce si čtu kladné zprávy od zákazníků.

Ráno se probouzím celá rozlámaná. Polo ležím, polo sedím a vybitý laptop se válí vedle mě. Zavírám ho, dávám na nabíječku a odcházím do sprchy. Ta jediná mě probere a udělá nějaký zázrak s mými vlasy, které trčí na všechny strany. Takhle bych do kavárny jít nemohla.

Do půl hodinky jsem to zase já. Upravená, dobře naladěná se vydávám do práce. Moc daleko však nedocházím. Jen k hlavním vchodovým dveřím, v kterých se srážím s Fredem.

„No to nám ten den krásně začíná co Molly?" Naculuje se, když končím v jeho mužné náruči. Nestačím říct ani ‚a' a hned za mnou se objevuje Yusi. Směje se od ucha k uchu a dobírá si nás. To ten den opravdu hezky začíná. Ale co, pořád lepší srazit se s Fredem, než s tím hromotlukem z pátého patra. Vypadá a smrdí jako bezdomovec a váží nejmíň tunu. Brr.

„Molly!"

„Molly! Konečně jsem tě okouzlil, že nejsi schopná slova?" Směje se Fred, který už mě dávno pustil a na něco se ptal. Na co? To kdybych věděla. Zmateně se na něj podívám, ale to ho rozesmívá ještě víc.

„Pojď, vezmeme tě do práce."