Láska kafem ředěná ✔

19.

„Bene, jdi otevřít, to je Rebeca s občerstvením. Morrisi, ještě ten stůl vzadu, nezapomeň!" Diriguju kluky, kteří mi pomáhají s přípravou. Před půlhodinou jsem zavřela, pověsila na dveře včera vytisknutou ceduli – soukromá akce – a teď tu pobíhám s klukama jak poletucha a snažím se dát kavárnu do takového stavu, aby mohl být vánoční večírek v klidu zahájen. První hosté mají začít přicházet za hodinu. Do té doby se musí všechno stihnout.

Koutkem oka sleduji, co dělají ostatní, zatímco natahuji girlandy, na stoly umisťuji misky s konfety a svíčky. Stůl s občerstvením je připravený, sladké ve vitrínách také, Ben i Morris jsou v pohotovosti, tak jediné co tu chybí, jsou hosté.

Jako první přichází pan Crandell s nějakým mladíkem, kterého hned po svléknutí kabátu staví ke dveřím.

„Bude kontrolovat pozvánky" odpovídá na můj nevyřčený dotaz. Pokývu hlavou, podám si s ním ruku a nabízím místo u stolu, který jsem vyčlenila pro něj a jeho nejbližší. Je to ten můj. Stejně pochybuji, že bych dneska měla čas se posadit a odpočinout si.

„Pěkné, moc pěkné Molly, přesně takhle jsem si to představoval." Poplácá mě po rameni, ještě než usedne. To už u něj ale stojí Morris a nabízí něco z jeho kávové nabídky.

O chvilku později se dveře netrhnou. Hosté přicházejí a po prokázání se pozvánkou se zcela disciplinovaně usazují u stolů. Netrvá dlouho a jsou tu téměř všechna místa obsazena. Jenže ten, na kterého čekám já, tu není. Ani nevím, zda je pozvaný, ale tak nějak jsem předpokládala, že když to tu byl s panem Crandellem domlouvat, tak tu bude.

Už proběhla děkovná řeč, přípitek, hosté se začaly bavit a Nick stále nikde. Kdyby mi to nebylo trapné, tak se pana Crandella zeptám. Jenže ten je stále v obležení někoho ze svých kolegů a kolegyň. Nebo podřízených? On je totiž pan Crandell ředitel pobočky banky, kde Nick pracuje. A to tu mojí odvahu posouvá kamsi do pozadí.

Večírek probíhá v pohodě. Hosté jsou sice uvolnění, hluční a zábavní, ale pořád se chovají v mezích normy. Hodinová ručička se blíží k jedenácté hodině a to je doba, kdy přijde Benovo překvapení. Jeho kamarád, báječný kytarista. Takže mu pomalu chystám židli vedle pultu, a se svých zdrojů vytahuji i pivo, bez kterého by to nešlo. Bude jediný, který ho tu bude pít. Když jsem se pana Crandella při domlouvání detailů ptala, zda ho mám objednat, stejně tak jako alkohol, razantně to zatrhl. Prý se nemusí všichni vždycky ztřískat. Klidně ať se předávkují kofeinem, hlavně když budou střízlivý.

Jeho myšlenka mě pobavila, ale náš zákazník, náš pán.

Kytarista Diego Pérez, syn španělských přistěhovalců už dorazil. První pivo vypil na ex a hned na mě mává flaškou žádaje další. Stavím ho před něj, on si ucucne, přehodí kytaru přes rameno a než se naděju, brnkne první tóny. Kavárna utichá, všechny pohledy se soustředí na toho temperamentního dlouhovlasého španěla a na jeho stejně temperamentní hudbu, kterou všechny přítomné okouzlil. A to mu stačilo tak málo, jen brnknout na struny. Po první písničce, dáli se to tak nazvat, se vnitřní stoly přesouvají na kraj a uprostřed vzniká improvizovaný taneční parket, který se ihned zaplňuje. I já jsem několikrát vtažena do kola, když obsluhuji.

„Molly, to se teda povedlo. Už teď si to lidi chválí a to ještě neví o mém překvapení." Chytají mě kolem pasu velké dlaně a protočí kol dokola. Pan Crandell. Usměju se a pokračuji dál za pult.

„Zlato, máš tady kafíčko."

„Morrisi, ale já žádný nechtěla" upozorním ho na danou skutečnost.

„To já vím Molly, ale celý večer ses nezastavila. Tak si tady na chvilku sedni a v klidu, opakuji v klidu, si ho vypij. Neboj, my to zvládneme." Mrká na mě a Ben, který se tu najednou ukázal, mu přikyvuje. Takže se nakonec podvolím a usazuji ke svému stolu, který zeje prázdnotou. Všichni tancují. Pomalu usrkávám lahodu v hrnečku, kterou umí udělat jen Morris a sleduji tu kopu štěstí všude okolo. A najednou to na mě zase padá. Všichni se radostně smějí, baví se a já jsem sama. Oni budou trávit svátky se svými partnery, rodinami a já budu buď tady v práci, obsluhovat stejné ztroskotance, jako jsem sama, nebo budu sedět doma a utápět se ve svém žalu. Možná obojí vyjde nastejno. Na mé situaci to nic nezmění.

V rukou už žmoulám prázdný hrneček, ale stále sedím u stolu. Nějak se od svých chmurných myšlenek nemůžu odtrhnout. Ruší mě až odhrnutí vlasů na stranu a polibek na tvář. Podle vůně ho poznávám. Slastně zavírám oči a na tváři kouzlím úsměv.

Tak přeci přišel.

„Molly..." Sedá si vedle mě a automaticky pokládá ruku kolem mých ramen.

„Nicku, konečně si dorazil. Co tě tak zdrželo?" Ozve se nad námi, než se stihnu přivítat. Ráda bych teď zmizela, beztak budou probírat pracovní věci, ale přes Nicka nemůžu.

„Já jsem..."

„Máš to pro mě?" Skáče mu do věty pan Crandell. Nick jen přikývne a dodá, že vzadu za domem. Ani nevím, že to tam zná.

Když opravdu začnou řešit pracovní věci, do kterých se jim nechci míchat, Nick mě, ač nerad pouští. Ovšem ne na dlouho. Stihnu jen přejít k pultu, vrátit hrneček do dřezu a už si všímám, jak se Morrisovo oči šibalsky usmívají. Nick stojí za mnou. Otáčím se v jeho náruči, pohlédnu mu do očí, které tikají směrem do zázemí, a musím se začít znovu usmívat. Srdce zvyšuje svou tepovou frekvenci a hlavou se honí spousta příslibů, všeho možného.

Přikývnu a než se naděju, zavírají se za námi dveře. Mé žnoucí tváře jsou chyceny do dlaní, čela opřená o sebe a na mé rty dopadá teplý Nickův dech.

„Molly, já..." Nenechávám ho domluvit a naše rty spojím. V tu chvíli vypínám mozek nechávajíc se unášet na růžovém obláčku kamsi do nebes. Nick postupně sjíždí svými dlaněmi přes můj krk, ramena níž a níž, až zabloudí za lacl zástěry, kde vytahuje mé triko nahoru. Poté provokativně přejíždí po krajích podprsenky a mě naskakuje husí kůže po těle, přestože mě zároveň polévá neskutečné teplo. Dusím své vzdechy v polibcích a rukama se vydávám mapovat Nickovo tělo. Knoflíčky na jeho světle modré košili rozepínám jeden po druhém a jen letmo se dotýkám jeho kůži na hrudi. Je stejně rozpálená, jako ta moje.

„Molly" vibruje mi v uších jeho sametový chraplavý hlas a zopakovat to ještě jednou, budu svolná ke všemu.

„Nicku" vzdychnu, když jedním prstem zajíždí pod košíček podprsenky a daří se mu vyhledat vystouplou bradavku. Koušu se do rtů, cítím se ztracená v čase, který jakoby se zastavil.

Jenže, mé misky vah se zase rozhodly se trošku zhoupnout.

„Hej, vy dva, co kdybyste už vylezly. Jako nic proti, ale začíná to být nápadný." Ozve se po hlasitém zabušení na dveře.

Ben, za kterým jde lehce rozeznat Morrisovo smích.