Láska kafem ředěná ✔

25.

Ani nevím, jak uběhl první měsíc, kdy jsem na všechno sama, a je posledního. Připadám si jako na kolotoči, kdy ráno vybíhám z domu rozespalá do kavárny, kde jsem téměř celý den na nohou a večer jezdím za Win. Její zdravotní stav se zlepšil natolik, že ji plánují propustit do domácího ošetřování.

A co udělám já? Nabídnu se jako opatrovatelka. Jako bych toho neměla dost. Jenže moje svědomí mi nedovolí jinak. Dneska musíme dohodnout odvoz a veškeré změny, co se musí udělat. Jako tu, že se na čas přestěhuji k Win.

Rychle poklízím kavárnu a odjíždím do nemocnice. Win už na mě čeká. Sedí na posteli, upravená, a kdybych nevěděla, jak na tom byla zle, myslela bych si, že jen přišla k někomu na návštěvu. Vesele mě pozdraví a hned začíná plánovat. Sedám si vedle ní, chytám za ruku a na všechno kývu. Nejspíš to tak nebudeme moct udělat, ale když vidím, jakou má z návratu domů radost, nemůžu jí to zkazit.

„Molly, nejsi unavená? Už počtvrté zíveš." Zadívá se na mě podezíravě, sjede pohledem od hlavy až po paty a pak naše ruce otočí a tu mou poplácá.

„Jeď se vyspat, zlatíčko, ale pozítří tě budu čekat. Přesně ve čtyři odpoledne. Doktor mi to tak slíbil." Pohladí mě po vlasech a doslova vystrkává z postele.

Na jednu stranu jsem ráda, že už můžu jít, na tu druhou mě mrzí, že jsem tak neschopná udržet alespoň chvíli pozornost. Jenže po tom celodenním shonu, krát celý měsíc, se není co divit, že padám na hubu. Docházím ke dveřím, naposledy se na Win podívám, mávnu na pozdrav a mizím.

Těsně před domem už mi víčka padají únavou tak, že můžu být ráda, že jsem dojela v pořádku. Rychle vyjdu schody nahoru, zabouchnu za sebou dveře a už stojím ve sprše, kdy mě proud vody pomalu uspává. Z posledních sil se utřu, doplazím do ložnice a padám na postel. Tohle tempo mě jednou zabije.

***

„Win!" zahlaholím vesele, jen co vejdu do pokoje.

Snažím se působit plná energie, i když jsem zase unavená. Včera i dnes jsem jela do práce dřív, abych se částečně stihla zabydlet v pokoji pro hosty u Win. Objednala jsem nám jídlo a kavárnu zavřela dřív. Zákazníci snad pochopí, protože dnes je den D, kdy jde Win domů. Sedí tak jako před pár dny na posteli, vedle sebe má tašku a čeká. Na její tváři je úsměv, co zdobí jemné vrásky a oči planou dychtivostí. Těší se. Však se jí ani nedivím. Měsíc v nemocnici, vrátit se téměř z druhého břehu...

„Molly, už na tebe čekám, jdeš přesně na čas." Dostává se mi pochvaly. Přijdu k ní, obejmu a na malou chviličku sedám vedle. Probíráme lékařské zprávy, které jsou položené na tašce, a nakonec se zvedáme. Win zavrávorá.

„Jejda, už ani neumím chodit." Povzdychne si a natahuje ke mně ruku. Vezmu ji za ní, tašku přehodím přes rameno, dokumenty do ruky a jdeme. Cestou k výtahu se zastavujeme u sestřiček a právě sloužícího lékaře, kterým Win od srdce děkuje. Jinak to ona ani neumí. Výtah a vestibul zvládáme v pohodě, i když mě napadlo, že jsem měla raději vzít vozík. Jenže Win to považuje za potupu a tak ťape po svých. Jak říká, když přestane chodit, přestane žít. A rozmlouvejte něco staršímu člověku, který má svou pravdu.

„Molly, chviličku zastav." Prosí Win pár kroků od hlavního vchodu. Vyhovuji jejímu přání a pro jistotu se ptám na vozík. Razantně odmítá, ale já vidím, jak už jí chůze dělá problémy. Ještě, že jsem zaparkovala tak blízko vchodu.

„Tak, můžeme." Usměje se na mě a její oči přímo září.

Uděláme jeden krok, druhý, když se Win podlamují kolena a padá k zemi. Nezvládám jí udržet a nemotorně padám s ní. Taška i dokumenty se rozlítnou okolo, ale to je teď podružné. Hlavní je Win. Přetáčím se na kolena, poplácávám jí po tvářích, ale to už se k nám sbíhá nemocniční personál.

„Win, co ti je? Win, haló!" Snažím se jí probrat k životu, ale nic. Jsem odstrčena sestrou, která už sděluje první poznatky právě přiběhnuvšímu lékaři. V hlavě mi hučí a všechny ty hlasy zdravotníků i očumujících lidí nepříjemně vibrují. Sedím na zemi ve vestibulu a nepřítomně hledím, jak se Win dostává první pomoci.

Jak se to mohlo stát? Vždyť jí právě propustili. Byla zdravá, ty lékařské zprávy to potvrdily. Četla jsem je!

Pro Boha, vždyť jsme ještě ani neopustily nemocnici a Win už zase...

„Co? Mrtvice?" Soustředím pohled na lékaře. To už Win odváží pryč. Rychle vystřelím do stoje a chytám ho za ruku.

„Co jí je, doktore, co je jí?"

„Musíme rychle na sál." Vytrhává se mi a běží do výtahu. Zabořím ruce do vlasů, po tvářích mi stékají slzy a cítím totální bezmoc.

„Win!" Bolestně zakňučím. To už mě ale bere kolem ramen nějaká sestřička a odvádí pryč. Výtahem do pátého patra, do čekárny. Usazuje mě na velkou pohovku, vedle pokládá tašku a dotazuje se, zda si může půjčit lékařské zprávy. Jen tupě kývnu.

Sedím a sedím, zatímco hledám odpovědi na otázky, které mi stejně zůstanou zapovězeny. Ani nevím, kolik času uběhlo, ale vedle mě si sedá sestřička, možná je to ta samá, co mě sem dovedla, a podává mi kelímek s kávou.

„Vezměte si. Sice není tak dobré, jako u vás v kavárně, ale na nemocniční docela ujde."

„Vy mě znáte?"

„Chodíme k vám s přítelem." Pokrčí rameny a usměje se.

„Jak to vypadá s Win?"

„Ještě jí operují."

Sklopím hlavu ke kelímku, ze kterého se po chvilce napiju.

Měla pravdu, není na nemocnici zase tak špatné. Ale tomu mému se nevyrovná. Převaluji jednotlivé doušky na jazyku a snažím se najít cokoliv, co by mi napovědělo, proč se tohle všechno děje.

Proč?

„Slečno, slečno!" Slyším hlas z povzdálí a něčí ruku na rameni. Cuknu sebou, zmateně se rozhlížím okolo, než mi dochází, že jsem stále v čekárně na pohovce. Jen jsem usnula.

„Co je s Win?" Vytřeštím oči a rychle se narovnávám. Uhlazuji vlasy, které jsou všude kolem mě, a pohledem zavadím o hodiny. Sedm večer? Už?

„Operace dopadla dobře, jen jsme paní Knight uvedly do umělého spánku. Nebojte, bude to dobré."

Vstávám a chci jít za Win. Jenže to mi není umožněno. Mám prý přijít nejdřív pozítří. Otevírám pusu, že se budu dohadovat, ale na poslední chvíli to vzdávám. Poděkuji, rozloučím se a s taškou, kterou tam tentokrát nechtěli, odjíždím domů. Nebo přesněji k Win domů.